Letos na jaře je tomu padesát let, co vyšla jedna z nejvlivnějších knih dvacátého století. Donella Meadows s kolegy na MIT v Mezích růstu, napsaných pro Římský klub, zužitkovali nové počítačové modely k předpovědi nezvladatelného zhroucení celosvětové populace a ekonomiky v případě, že přetrvají převládající vzorce využívání environmentálních zdrojů a znečišťování životního prostředí. Exponenciální hospodářský růst nemůže trvat donekonečna; někdy v příštích sto letech nevyhnutelně dojde ke srážce s konečnými ekologickými mezemi planety Země. Půlstoletí poté, s klimatickou a environmentální krizí na talíři, je debata vyvolaná Mezemi růstu zpátky v plné síle.
V roce 1972 se kniha dostala pod okamžitou palbu ekonomů, kteří tvrdili, že její autoři nepochopili základy ekonomie. Poukázali, že začne-li být nějakého zdroje nedostatek, poroste jeho cena. Bude pak nahrazován jinými zdroji a využíván efektivněji. Technické inovace přinesou nové, čistější výrobní postupy. Hospodářský růst tedy sám sebe koriguje a ani zdaleka nesměřuje ke společenskému kolapsu – nemluvě o tom, že jako jediný nabízí zemím cestu z chudoby.
Mainstreamoví ekonomové si byli tak jistí, že se Meze růstu mýlí, že jeden z nich, Julian Simon, uzavřel sázku s ekologem Paulem R. Ehrlichem ohledně ceny pěti kovů během následné dekády. Ehrlich sázel na to, že jak jich bude ubývat, jejich ceny porostou, kdežto Simon očekával, že budou zlevňovat, jak je budou nahrazovat jiné materiály. U všech pěti vyhrál sázku Simon.
Ubývání kovů – ba dokonce ani ubývání fosilních paliv – nebylo ale nikdy podstatou Mezí růstu. Jak poukázali ekologičtí ekonomové Nicholas Georgescu-Roegen a Herman Daly, příčina existence fyzických mezí růstu je v tom, že biosféra planety nemůže růst exponenciálně. Kácejte stromy rychleji, než rostou, a dojde k odlesnění. Začněte zemědělsky obhospodařovat víc půdy a vymizí druhy. Vypouštějte do atmosféry oxid uhličitý rychleji, než může být absorbován, a planeta se ohřeje.
V desetileté sázce sice zvítězil Simon, ale během uplynulého půlstoletí se prognózy uveřejněné v Mezích růstu ukázaly pozoruhodně odolnými. Novější vědecký výzkum ukázal, že u celé škály stěžejních soustav, o něž se opírá život, včetně klimatu, se rychle blížíme k „planetárním hranicím“, uvnitř nichž může lidstvo bezpečně prosperovat – anebo že jsme je už v některých případech překročili.
To mainstreamoví ekonomové samozřejmě připouštějí. Podotýkají ale, že hospodářský růst se měří národní důchodem a výstupem (HDP) a mezi těmito indikátory a degradací životního prostředí neexistuje jednoduchá vazba. Používáním obnovitelné energie, recyklováním odpadů a posunem spotřeby od zboží ke službám se environmentální škodlivost hospodářského růstu může výrazně snížit. Můžeme tedy mít „zelený růst“: vyšší životní úrovně a zároveň zdravější životní prostředí. Během uplynulé dekády se zelený růst stal oficiálním cílem všech významných multilaterálních ekonomických institucí, včetně Světové banky a OECD.
Emisí CO2 produkovaných bohatými zeměmi skutečně v posledních letech ubylo, ač tamní ekonomiky rostly. Jenže značné části tohoto zdánlivého odpoutání HDP od poškozování životního prostředí bylo dosaženo přesunem emisí do Číny a dalších rozvíjejících se ekonomik, které teď vyrábějí většinu průmyslového zboží. V ostatních oblastech – mimo jiné odlesňování, zásobách ryb a úbytku půdy – bylo dosaženo nanejvýš malého absolutního odpoutání vazby. Jak stále naléhavěji varují Mezivládní panel pro změnu klimatu a Program OSN pro životní prostředí, svět stále míří k ekologické katastrofě.
Co musíme udělat, abychom ji odvrátili? Pro čím dál význačnější skupinu environmentalistů je odpověď jasná: Vyspělé země musí přestat růst a začít se smršťovat. Jedině „nerůst“, říkají autoři jako Jason Hickel a Giorgos Kallis, může dát světu schopnost žít ve svých environmentálních mezích a ponechat dostatek zdrojů pro rozvoj chudých zemí.
Nadto stoupenci nerůstu argumentují, že hospodářský růst není jen environmentálně neudržitelný, ale ani se mu nedaří nám zlepšovat život. Růst HDP v bohatých zemích, poznamenávají, dnes souvisí s řadou sociálních problémů, od bující nerovnosti po přibývající potíže v oblasti duševního zdraví.
Nepřekvapí, že ekonomická debata mezi zastánci zeleného růstu a nerůstu je také politickým sporem mezi ideologiemi na straně kapitalismu a proti němu. Částečně z toho důvodu se v posledních letech objevil třetí postoj: „postrůst“.
Stoupenci postrůstové ekonomiky kritizují obhájce zelené ekonomiky i nerůstu za to, že se soustředí na HDP. Jelikož HDP neurčuje míru degradace životního prostředí ani sociálního blahobytu, primární ekonomickou metou by neměl být ani růst, ani nerůst. Panel předních ekonomů v nedávné zprávě pro OECD tvrdí, že hospodářská politika by se měla zaměřovat spíš na prvořadé cíle společnosti – jimiž by v bohatších společnostech dneška měly být environmentální udržitelnost, zvyšování životní pohody, klesající nerovnost a vyšší ekonomická odolnost.
Hospodářský růst už žádný z těchto cílů nedokáže garantovat, a tak tvůrci politik musí vykročit „za růst“ a soustředit se na ně přímo. Jak píše Kate Raworthová, autorka knihy Doughnut Economics, měli bychom být „růstoví agnostici“.
Stěžejním důvodem vzestupu idejí postrůstu je skutečnost, že vyspělým ekonomikám se v posledních letech vůbec nedařilo růst. Dříve běžné 2-3% roční přírůstky HDP jsou do značné míry mimo dosah a i ten nejskrovnější růst se drží jen díky mimořádně nízkým úrokovým sazbám a obřím injekcím peněz centrálních bank.
Ekonomové si lámou hlavu, čím to je, ale při pomalosti ekonomiky posledních let je rozhodně snazší zvažovat nízká tempa růstu v důsledku politik ochrany životního prostředí, pokud k něčemu takovému skutečně dojde. Člověk nemusí být ekolog, aby připustil naprosto prvořadý význam potlačování destruktivních dopadů ekonomiky na klima a životní prostředí Země.
Mezím růstu se před půlstoletím dostalo všeobecného odmítnutí. Kdyby tomu tehdy bylo jinak, nemuseli bychom dnes tuhle debatu vést nanovo.
Autoři:
Michael Jacobs, profesor politické ekonomie na Sheffieldské univerzitě, je spoluautorem knihy Growth, Degrowth or Post-Growth? (Forum for a New Economy, 2022).
Xhulia Likaj, ekonomka v berlínském Forum New Economy, je spoluautorkou knihy Growth, Degrowth or Post-Growth? (Forum for a New Economy, 2022).
Copyright: Project Syndicate, 2022.
www.project-syndicate.org