Česká vláda to nikdy neměla lehké. Její politická pozice není záviděnihodná z důvodů vnitřních (spory uvnitř stran) i objektivních (vyrovnané síly s opozicí v parlamentu). Kromě toho má vláda vedená Mirkem Topolánkem jednu ekonomickou nevýhodu – snaží se prosazovat reformy v zemi zpohodlnělé několika lety rychlého růstu. Co na tom, že tento růst byl vyvolaný především vstupem země do Evropské unie a je tedy jen částečně naší zásluhou. Kdo by v takové situaci věřil reformátorům, že bez zásadních změn bude za pár let „český model“ u konce s dechem.
Nejcitlivějším indikátorem potíží vlády je její nejambicióznější reforma – pokus o nastolení alespoň částečně racionálního prostředí ve zdravotnictví, které se nyní potácí jako velká loď s nákladem 140 miliard korun, kterou nikdo neřídí a jejíž cestující vesele konzumují u švédských stolů, cokoliv jim kuchaři předloží, aniž by si někdo dělal starost s tím, že loď je mimo kurz, zásoby docházejí a okolo se objevují stále větší ledovce. Hudba stále hraje, že...
Ministr Julínek přitom na ministerstvo nastupoval s nejpromyšlenějším programem reforem ze všech ministrů, sestavil i silný a fundovaný tým na prosazení reforem (ano, přiznávám, jsou tam i moji přátelé, kolegové a studenti). Přesto narazil a stále naráží. Částečným důvodem může být nedokonalá „komunikace“, i když to je velmi neurčitá výtka – zdravotnictví opravdu není jednoduché téma a jeho reforma je ještě těžší na vysvětlení. Hlavním důvodem dosavadních potíží ministra zdravotnictví je ale český instinktivní odpor k trhu a nedůvěra ke komukoliv, kdo se nebojí použít slovo „reforma“. Na tomto odporu se snadno přiživí parlamentní opozice, ředitelé a primáři nemocnic a samozřejmě odboráři.
Čím dál tím více mi dnešní situace připomíná jaro 1997, kdy podobně sestavená a podobně slabá vláda ODS+KDU-ČSL+ODA diskutovala reformu důchodového systému. I tehdy ekonomika vcelku rostla (krize na nás čekala až za pár měsíců) a i tehdy byl připraven plán poměrně radikální reformy, která ovšem vycházela z mezinárodních zkušeností i doporučení. Na jaře 1997 vláda couvla – důvodem byla nedůvěra lidovců k zapojení soukromého sektoru do důchodového systému (a hysterický odpor sociální demokracie) a rozpory uvnitř nejsilnější koaliční strany ODS. Chvíli se ještě diskutovalo o kosmetických úpravách, ale pak celá diskuse o důchodové reformě usnula. Situace dnes je až mrazivě podobná – lidovce opět couvají, ODS zatím vypadá jednotně, ale strana Zelených je rozhodně méně nadšená reformami než bývala svého času ODA.
Řada pozorovatelů z důchodového fiaska obviňovala neprozíravé politiky. Jakkoli s tím lze souhlasit (něketrá vyjádření politiků z té doby mám ještě schovaná, je to neveselé čtení), jsem přesvědčený, že politici prostě jen dobře rozumí svým voličům. Upřímně řečeno, kdo chce být obtěžovaný volbou důchodvého fondu či zdravotní pojišťovny? Kdo má náladu porovnávat výnosnost fondů a jejich politiku výplaty annuit či pojištěnecký plán zdravotních pojišťoven? U důchodů bývala hlavní námitka, že správci fond rozkradou, u zdravotnictví je to „nemravnost“ zisku. V obou případech jde o různé projevy nedůvěry a nepochopení role soukromého sektoru v ekonomice. Většina lidí chce mít bájný český „klid“ a ezoterickou „jistotu“, že se o ně stát postará.
Je to jako na té velké lodi, co jela přes Atlantik – jídla je zatím dost, hudba hraje, tak nás nechte na pokoji a nestrašte nějakými ledovci...
Autor je docentem ekonomie na Institutu ekonomických studií FSV UK, členem Institutu pro sociální a ekonomické analýzy ISEA, „Research Fellow“ mnichovského CESifoinstitutu a „Residential Scholar“ amerického think-tanku (viz ZDE) ve Washingtonu DC. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.