Aktualizováno Máte se líp než před dvěma roky? Hospodářské zotavení už sice nějaký ten pátek trvá, přesto by ale většina lidí na Západě pravděpodobně odpověděla záporně.
Vlády a centrální banky se vydaly téměř z posledního, když do ekonomiky napumpovaly fiskální a monetární injekce, které naštěstí zabránily kompletnímu zhroucení finančního sektoru. Nakonec se s krizí slušně vyrovnal i zbytek soukromého sektoru. Podle vzrostly zisky společností z indexu S&P 500 (bez finančních institucí) v loňském roce o 18,7 %.
Z oživení ekonomiky ale podle řady dostupných ukazatelů profitují jen majitelé kapitálu, spíše než pracující. Ve Spojených státech od začátku zotavení celkové reálné mzdy vzrostly o 168 mld. USD, jenže to dost pokulhává za 528 mld. USD, o něž poskočily zisky společností. Podle Dhavala Joshiho z poradenské firmy BCA Research je to poprvé za posledních 50 let, kdy růst zisků v absolutních číslech předstihl platy.
Podobný obrázek najdeme i jinde. V Německu vzrostly zisky o 113 mld. USD, zatímco na mzdách bylo vyplaceno o pouhých 36 mld. USD víc. Velká Británie je na tom ještě hůř: zisky soukromého sektoru se sice zvýšily jen nepatrně (o 14 mld. GBP), ale agregátní reálné mzdy klesly o 2 mld. GBP. Podle studie think-tanku Institute for Fiscal Studies utrpěla mediánová britská domácnost největší propad životní úrovně o začátku 80. let minulého století.
Je tento trend potvrzením teorií Karla Marxe? Ten v Kapitálu napsal: “Je proto jasné, že s intenzivnější akumulací kapitálu se relativní situace pracujícího, ať už je jeho plat vysoký či malý, musí zhoršovat.“ Jenže Marx také předpověděl, že smrtelné křeče kapitalismu bude doprovázet pokles ziskových marží, což svědčí o nesrovnalostech v jeho argumentaci.
Poněkud pozitivnější názor na rostoucí divergenci mezi kapitálem a mzdami stojí na tezi, že rozvinuté ekonomiky se staly příliš závislé na spotřebě a nyní je třeba přepnout zpět na model tažený exportem a investicemi. Tento postoj zaujal guvernér britské centrální banky Mervin King, když v lednu prohlásil, že „tlak na životní úroveň je nevyhnutelná cena za finanční krizi a následné vyrovnání nerovnováh ve světové a britské ekonomice.“ Možná to platí pro ostrovní království a Spojené státy, ale co takové Německo, kde se jednotkové pracovní náklady celou dekádu držely při zemi? Pokud je třeba změnit zaměření ekonomiky, tak v německém případě zcela jistě ve prospěch spotřeby.
Navíc, zhoršující se postavení střední třídy není problém posledních let. Mzdy stále tvoří mnohem větší část národního důchodu než zisky firem, ale podíl faktoru práce v zemích OECD klesá už od roku 1980. Mezera se povážlivě rozšířila zejména ve Spojených státech: mezi lety 1973 a 2007 tamní produktivita vzrostla o 83 %, medián reálné mzdy se ale zvýšil jen o 5 %. Tento jev také doprovází rostoucí nerovnost v příjmech, kterou se ekonomové zatím nepříliš přesvědčivě snaží vysvětlit.
Průměrné mzdy, zahrnující i platy výkonných ředitelů a sportovních hvězd, rostou mnohem rychleji než mediánové (tedy ty, jež pobírá největší část populace). „Prémie za talent“je možná odrazem globalizace – elita se přesouvá do zemí, kde jsou její kvality nejvíc ceněny. Nebo svou roli sehrává technologický rozvoj, který nabízí obrovské příležitosti pro ty, kdo jej dokážou nejlépe zpeněžit (třeba Facebook s odhadovanou cenou přes 50 mld. USD).
Alternativní vysvětlení se zaměřuje na pokles vlivu odborů. V 60. a 70. letech byly mocné zaměstnanecké svazy bez problému schopné přinutit zaměstnavatele ke zvýšení platů. Jenže s nástupem ekonomik nabízejících levnou pracovní sílu se pozice odborových předáku dost zhoršila. Svým dílem podle některých přispěla i privatizace: manažeři soukromých společností si s propuštěním velkou hlavu nedělají a místo na budování impéria se soustředí na maximalizaci zisku.
Sloupkař Buttonwood se domnívá, že by se více pozornosti mělo věnovat finančnímu sektoru. Centrální bankéři podle něj v posledních 25 letech opakovaně podržely nad vodou banky i ceny aktiv, když v reakci na vážnější otřesy agresivně snižovali úrokové míry. Tuto implicitní „dotaci“ Buttonwood považuje za vcelku dostatečné vysvětlení, proč mzdy ve finančním sektoru o tolik předstihly jiná technologicky náročná odvětví ekonomiky.
Na pokusy o skoncování s preferenčním zacházením velké banky zpravidla odpoví hrozbou, že se přesunou jinam. Podle Buttonwooda to trochu připomíná praktiky vyděračských gangsterů z románu Kmotr od Maria Puzza. „Jako kdyby finanční sektor říkal: Máte tu ale pěknou ekonomiku. Bylo by škoda, kdyby se jí něco stalo...“
(Zdroj: The Economist, Buttonwood)