Caveat emptor…

Kdykoliv se ve veřejném prostoru začne hledat viník nedávné finanční krize – mylně považované na věc minulosti – obvykle se prstem ukáže na „zlotřilé“ bankéře. Jde z pohledu nasměrování hněvu davu o relativně jednoduchý cíl, přesto v „tom“ nejedou sami. Je to totiž něco jako dilema vězně, který sdílí celu s Josefem Stalinem a Adolfem Hitlerem, zatímco v nabité zbrani má jenom jednu kulku. Všichni nyní vědí, že na vině jsou i prohnaní hypotéční makléři a poskytovatelé předražených půjček na bydlení. Nikoho nepřekvapí, že svůj díl viny nesou i „stavitelé“ komplikovaných dluhových instrumentů, jejichž výplatní profil byl s trochou nadsázky závislý na vývoji počasí třetí středu v březnu, dva roky od data emise. Někdo však takovým instrumentům musel dát kreditní rating a ten někdo jsou ratingové agentury. V konečném účtování tyto instrumenty také někdo musel koupit a ten někdo pravděpodobně neudělal svůj domácí úkol úplně pečlivě. Jinými slovy, kdo jsi bez viny, hoď kamenem…

Jedna entita však v celé rovnici zcela nepochopitelně schází – vlády. Je nepochybné, že společně s jadernou energetikou je bankovnictví jedním z nejvíce regulovaných oborů lidské činnosti. Obvyklou lidskou reakcí na jakékoliv selhání je v první fázi tendence hodit to na někoho jiného. To se stalo téměř okamžitě a ten neviditelný hrozící prst neomylně ukázal na banky. Problémem zůstává, že státy nikdy veřejně neuznaly, že selhaly v roli jim svěřené – roli regulátora. Zda to bylo pouhou neschopností, nebo v tom bylo něco více, je věcí akademické debaty, na situaci to nic nemění. Přesto dochází k „fázi dvě“, kdy ten samý regulátor prohlásí nastalou situaci za selhání regulace (???!!!) a její míru respektive rozsah okamžitě zvětší. Ohromen nesmírností svého mandátu a moci si však neuvědomuje, že si tím jenom zadělává na další problémy.

Peníze totiž mohou být utraceny v zásadě třemi způsoby. V tom prvním člověk může peníze vydat na „sebe sama“. Zda půjde o správné nebo chybné rozhodnutí není důležité, investice však bude nepochybně dobře cílená. Druhá cesta je utratit své peníze ve prospěch někoho jiného. Pokud tak činíte dobrovolně, jde o filantropii a patří vám dík. Pokud nedobrovolně, jste buďto daňový poplatník, případně okradený (resp. okradený poplatník). Třetí cesta je utratit peníze někoho jiného na někom jiném a jen málokoho překvapí, že to je přesně to, co činí vlády. Tato třetí cesta s sebou bohužel nese kolosální míru nezpodpovědnosti, chybého nasměrování zdrojů a pokušení si „něco“ ulít pro sebe. Důkazy tohoto tvrzení vidíte kolem sebe dnes a denně.

Institucionalizovanou formou tohoto jevu je trh státních dluhopisů. Teď nemám na mysli nezbytně ten náš, malý, český… jde mi spíše o jeho velké bratry v Evropě a ve Spojených státech. Prozatím jsou považovány za relativně bezpečné a bezrizikové investice, mnoho investorů však možná podceňuje rizika zde skrytá. Cyklus levných peněz se pravděpodobně obrací směrem vzhůru (ECB již sazby zvýšila a Fed možná bude následovat), což pro mnoho rozhazovačných dlužníků není dobrá zpráva.

Druhé pololetí tohoto roku ještě bude zábavné… caveat emptor aneb kupující, buď ve střehu…

Pozn.: Psáno pro tištěnou verzi Lidových novin