Při četbě dnešních ranních ekonomických zpráv mne pobavila poznámka o možném snížení hodnocení japonského dluhu z důvodu jeho velikosti, která dosáhla takových rozměrů, že jakékoliv podstatnější zvýšení japonské úrokové sazby by znamenalo jeho neudržitelnost (více o tété zprávě čtěte v článku zde). V Japonsku tento problém, na rozdíl od řady evropských zemí, není ještě akutní, ale pouhá představa, že by došlo k tolik proklamovanému a některými investory netrpělivě očekávanému celosvětovému nárůstu inflace, který by tlačil na růst úroků a potažmo neudržitelnost státních dluhů takto postižených zemí, je natolik komická, že bych si přes veškerou její tragiku přál sledovat kyselé tváře ekonomů a politiků komentujících tuto situaci. Japonsko však není ani polovina celého problému. Stejným směrem, kterým se před lety vydalo, kráčí velká většina rozvinutých ekonomik. Vládní deficity jsou zde běžným jevem, nad nímž se dnes nikdo ani na minutu nepozastaví. Zadluženost zemí narůstá s každou uplynutou minutou a vůle tento problém řešit je nulová. Odstrašujícím případem jsou USA, kde se tiše předpokládá, že po volbách dojde k rozmělnění a možná i zrušení úsporných opatření, na kterých se před nedávnem s Kongresem dohodl prezident. Takže nejenom Japonsko, Řecko, Belgie, ale pravděpodobně i USA se jednoho dne dostanou do stejné komicky-paradoxní situace, kdy bude všem jasné, že úroková sazba má svůj přesně daný strop, přes který se nikdy nemůže přehoupnout, i kdyby trakaře padaly a inflace byla několikanásobně vyšší než tato kritická hranice.
V matematice se tomu říká důkaz sporem. Pokud dospějeme posloupností implikací k nesmyslnému závěru, je výchozí tvrzení taktéž nesmyslné. Vyjděme tedy z předpokladu, že máme zadluženost 200 %. HDP, inflaci 10 % a reálné úrokové sazby, které jsou prémií nad výši inflace, 5 %. Tato konstelace nám implikuje neudržitelnost státního dluhu a tudíž, dle důkazu sporem, není možná koexistence všech tří složek dohromady. Co je tady špatně? Kterého ze tří elementů se můžeme zbavit? Dluh přes noc nezmizí, slovo inflace se může dát na index, ale její dopady se tím taktéž nezruší. Zbývá reálná úroková míra. Ta je plně v rukou centrálních bankéřů, a proto je jednoznačným kandidátem na manipulaci. Konec konců jsou již dlouho v řadě zemí reálné úroky záporné. Omlouvá se to slabým růstem, avšak i v dobách slušné prosperity nebyla příliš velká ochota držet reálné sazby kladné. Od této nechuti ke kladným reálným sazbám je již jenom krok k tomu, úroky ze státních dluhopisů zrušit úplně.
Tato představa je tak trochu z rodu ekonomického sci-fi, ale když se zamyslíme, bylo by to poměrně elegantní řešení mnoha stávajících problémů. Proč by měl platit stát úrok ze svého dluhu? Není v době zkrachovalých států typu Řecka a safe heaven zemí typu Německa a Švýcarska placení úroků jen pouhou přetvářkou? Nejsou státní dluhopisy díky nejrůznějším Q1,2,3… vlastně jistou formou mezibankovního finančního platidla, podobně, jako jsou bankovky platebním médiem pro obyvatelstvo, přičemž ty žádný úrok nenesou? Proč platit úrok, když potenciálnímu investorovi stačí formou regulace nákup státního dluhopisu nařídit?
Omlouvám se, jestliže jsem zabloudil pro někoho až příliš daleko. Pohnutá doba však k takovým úvahám inspiruje a jsem si jist, že než dojdeme řešení stávajících problémů, staneme se svědky mnoha nečekaných překvapení a nekonvenčních kroků.