„Americká fiskální politika se ve druhé polovině roku 2010 utrhla ze řetězu. V té době jsem kritizoval převládající pohled na veřejný dluh, který v podstatě říkal, že není čeho se bát. Úrokové sazby jsou totiž nízko.“ Na stránkách The Pursuit of Happiness to píše ekonom Scott Sumner s tím, že nyní už sazby tak nízko neleží a začíná se hovořit o takzvané fiskální dominanci. Jak by podle tohoto ekonoma skutečná dominance tohoto typu vypadala?
Sumner nejdříve vysvětluje, že existuje i koncept monetární dominance. Ta je zřejmá z pohledu do historie a ekonom říká, že od roku 1879 lze pozorovat tři různé monetární režimy:
1879 až 1933: Zlatý standard s kurzem dolaru fixovaným na 20,67 USD za unci zlata.
1934 až 1968: Kvazi zlatý standard s volně fixovaným kurzem dolaru na 35 USD za unci zlata.
Březen 1968 – současnost: Čistý režim fiat peněz.
„Někteří tvrdí, že nyní vstupujeme do období fiskální dominance, kdy bude centrální banka nucena monetizovat vládní dluh, aby se vláda vyhnula platební neschopnosti. To by pravděpodobně vedlo k vysoké inflaci. I když se domnívám, že fiskální dominance je v blízké budoucnosti nepravděpodobná, rád bych se zaměřil na některé mylné představy o tom, jak by fiskální dominance vypadala.“ Jednou z takových mylných představ podle Sumnera mají ve Financial Times, kde před časem psali:
„Jediné, čeho se centrální banky bojí více než vysoké inflace, je éra fiskální dominance. Ta by znamenala, že rozpočtové potřeby vlád diktují směr monetární politiky, ať už prostřednictvím přímého financování fiskálních deficitů, nebo uměle nízkých úrokových sazeb… Centrální banky už sehrály v období fiskální laxnosti důležitou podpůrnou roli. Jejich přímé nákupy vládního dluhu, tedy tzv. kvantitativní uvolňování, totiž dosáhly na svém vrcholu celkového objemu, který odpovídal asi třetině tehdejšího objemu dluhopisů obchodovanému na trzích.“
Sumner k tomu ale dodává: „Ve skutečnosti většina proběhlého kvantitativního uvolňování zahrnovala výměnu úročených rezerv za úročený státní dluh, což nemá žádný primární vliv na náklady financování vládního dluhu. Centrální banky zde pak dosahují zisku, když výnosy státních dluhopisů překročí úrokovou sazbu z bankovních rezerv (jako tomu bylo v roce 2010). A centrální banky prodělávají, když úroková sazba z rezerv převýší úrokovou sazbu ze státního dluhu (jako tomu bylo v roce 2020). Z dlouhodobého hlediska je to ale mizivá částka.“
K tomu ekonom ve vztahu k úvahám o špatně nastavené monetární politice a vysoké inflaci připomíná, že v USA „zdaleka nejhorší inflace během éry fiat peněz nastala mezi lety 1968 a 1981. Fed tehdy ale zjevně nebyl motivován fiskálními obavami, protože státní dluh byl poměrně nízký. A v poměru k HDP dokonce klesal. Ve fiskálním roce 1968-69 dokonce vláda vykázala rozpočtový přebytek. Šlo přitom o rok války ve Vietnamu a také období rychlého růstu výdajů na sociální programy a vesmírný program.“
Skutečnou motivací pro chybně nastavenou politiku Fedu v uvedeném období vysoké inflace „byl chybný model Phillipsovy křivky, který vedl keynesiánské ekonomy k přesvědčení, že si můžeme koupit nízkou nezaměstnanost jen s mírně vyšší inflací. Podle Sumnera „byla tato mylná představa také příčinou nárůstu inflace v letech 2021–2023. Powellův Fed se totiž zaměřil na tvorbu pracovních míst. A zkušenosti z roku 2010 ho dovedly k přesvědčení, že monetární stimulace může snížit nezaměstnanost, aniž by vyvolala vysokou inflaci. Dnes Fed tohoto rozhodnutí zcela zjevně lituje.“
Kdy má tedy podle ekonoma smysl hovořit o skutečné fiskální dominanci? V případě, že monetární politika vyvolává vysokou inflaci a zároveň je motivována fiskálními zájmy, a ne podporou reálné ekonomiky a tvorbou pracovních míst. Více v zítřejším Víkendáři.
Zdroj: The Pursuit of Happiness