Zprávy o výkonu ekonomik eurozóny v loňském čtvrtém kvartále příliš nepotěšily, především jde o obrat německého hospodářství směrem dolů. Pohled na podrobnosti ale vzbuzuje otázku, zda se v množství negativních dat přece jen nedá najít něco dobrého. Pokles německé ekonomiky táhl vývoz a investice, zatímco soukromá spotřeba mírně rostla. Ne že by to bylo dobré pro Německo, ale nějak podobně by mohla vypadat korekce nerovnováh v eurozóně. Jde vcelku o jednoduchý mechanismus: Bohatnoucí spotřebitelé v jádru bloku obracejí svou poptávku k levnější produkci dovezené z periferie, čímž vyrovnávají zahraniční obchod na obou stranách. Do zemí na periferii, jakožto oblasti s levnější prací, navíc míří ve větší míře investice, které zvýší produktivitu, výhledově zmenší rozdíly v konkurenceschopnosti co do kvality a tím podpoří konvergenci ekonomik.
Co však říkají poslední čísla za Německo a největší zástupce periferie? Německý HDP sice ve 4Q klesl, ale španělský či italský ještě výrazněji. Stejně tomu je u investic do fixního kapitálu. V Německu se snížily o 0,7 procenta, zatímco ve Španělsku o 3,9 procenta. Co se týče vývozu, bylo ve 4Q lepší Španělsko, kde klesl o 0,9, zatímco v Německu o 2,0 procenta. V pohledu za celý rok je však na tom lépe Německo.
Detailnější pohled ukazuje, že se Německu daří zvyšovat vývoz hlavně mimo eurozónu, zatímco vývoz do členských zemí klesá. Na druhou stranu dovoz z eurozóny roste nevýrazně (0,7 procenta za 2012) a jen nepatrně rychleji než ze zemí mimo ni (0,4 procenta). Španělský zahraniční obchod se zlepšuje, ale bilance zatím zůstává záporná. Vývoz do eurozóny klesl za minulý rok (data zatím bez prosince) meziročně o 2,8 procenta, ale je tu znát vliv špatné kondice zbytku periferie. Vývoz do Německa rostl o 7,4 procenta, mimo eurozónu pak o velmi slušných 11,4 procenta. Itálie za minulý rok (zatím bez prosince) zvýšila vývoz mimo EU o 9,2 procenta, celkový vývoz vzrostl o 4,3 %. Vývoz do eurozóny klesl o procento, do Německa o 0,3 procenta. Bilanci tak dostává do kladných hodnot hlavně propad dovozu, přičemž výrazně klesá právě dovoz z eurozóny.
Čísla o zahraničním obchodu tak naznačují větší orientaci Německa i periferie na světové trhy a úspěchy španělských vývozců v Německu. S Itálií je to co do obchodu v rámci eurozóny horší. Krize donutila firmy měnit orientaci produkce a také zlepšit cenovou konkurenceschopnost. To se týká hlavně Španělska, kde jednotkové náklady práce za loňský rok klesly o 3,2 procenta. V Německu naopak vzrostly o 2,8 procenta, tedy dvojnásobek hodnoty za celou eurozónu. Nadprůměrně ovšem jednotkové náklady vzrostly i v Itálii (1,6 procenta, vše odhady Eurostatu).
Dostáváme tak signály o konvergenci hlavně mezi Německem a Španělskem. Svědčí o tom rovněž vývoj produktivity práce, která ve Španělsku už mnoho kvartálů roste a ve 4Q se zvýšila o 0,6 procenta (q/q), zatímco v Německu stejnou měrou klesla po nepatrném růstu v předchozích obdobích. Růst Španělské produktivity je tažen hlavně na úkor zaměstnanosti, což je vidět jak na hrozivých číslech o počtu nezaměstnaných, tak na pouze nepatrném poklesu mezd. Naproti tomu v Německu jsou mzdy na vzestupu a zrychlují. Ve 4Q minulého roku stouply o 3,2 procenta. Pokračování trendu pak naznačují požadavky odborů. Jedna z klíčových organizací, IG Metal, žádá navýšení mezd až o 5,5 procenta a ve volebním roce by mohla být její vyjednávací pozice docela dobrá. Vedle toho přicházejí zprávy také o dalším korekčním mechanismu na propojených trzích práce - nezaměstnaní ze Španělska zkrátka hledají práci jinde.
Pro Španělsko nadějný vývoj popsaný výše každopádně nemůže být důvodem ke spokojenosti. Reorientace zahraničního obchodu a zvýšení produktivity propouštěním je jen první krok. Pokud to tamní vláda myslí vážně s dlouhodobým růstem, musí maximálně usnadnit podnikání a přilákat investice. A to se bez deregulace trhu práce a dalšího osekání sociálních jistot těžko obejde.