Ekonom Michael Pettis si všímá studie, která se zaměřuje na reakci Číny na nový kurz americké obchodní politiky. Ona studie z dílny ECB mimo jiné tvrdí, že pokud by americká cla donutila Čínu k přesměrování svých exportů do Evropy, bude to mít znatelný dopad na hospodářské dění na našem kontinentu. Ony exporty by přitom mohly podle studie vzrůst až o 10 %. Je to reálné a jaké by to mělo důsledky pro Čínu, Evropu? A co to říká o obchodně ekonomickém fungování současného světa?
Pan Pettis poukazuje na to, že podle oné studie by záplava čínských dovozů v roce 2026 mohla snížit celkovou inflaci přibližně o 0,15 procentního bodu. To by následně umožnilo ECB snížit úrokové sazby. Takový vývoj by pak posunul strukturu evropské ekonomiky od obchodovaného zboží k neobchodovanému, tedy od výroby k službám. Jak píše ekonom, „ne proto, že by si jej přáli občané EU, vlády EU nebo ECB. Jednalo by se o automatický strukturální posun v ekonomice EU způsobený expanzí výroby, kterou Peking zorganizoval výhradně z domácích důvodů“.
Souhrnně řečeno mými slovy: Americká vláda chce změny v domácí ekonomice a přijímá nástroje, na které může Čína reagovat svou politikou. A výsledek by měl znatelný dopad na ekonomiku evropskou. Jak cyklický (inflace a sazby), tak strukturální. K tomu pan Pettis dodává obecněji: „V hyperglobalizovaném světě politiky, které mění vnitřní nerovnováhy v zemích, jež se rozhodnou kontrolovat své obchodní a kapitálové účty, automaticky mění i vnitřní nerovnováhy v zemích, které se rozhodnou tak neučinit“.
Takový stav je podle ekonoma „evidentně neudržitelný“. Buď tedy dojde k reformě celého globálního obchodního systému, aby se omezila schopnost velkých ekonomik externalizovat své vnitřní nerovnováhy, tedy aby se omezila jejich schopnost přenášet „problémy“ na druhé, či se s nimi o vnitřní nerovnováhy dělit. Nebo se všechny ekonomiky nakonec rozhodnou chránit zvýšením obchodních a kapitálových bariér. Podotýkám, že ony vnitřní nerovnováhy mohou mít různé formy – dluhy, tlaky na nezaměstnanost v některých odvětvích a regionech, přebytečné výrobní kapacity, či naopak kapacity nedostatečné (brzděné těmi dotovaným a přebytečnými v jiných zemích) a podobně.
Občas se tu vyjadřuji v tom smyslu, že sice řada kroků současné americké vlády nedává moc smysl, a že stojí ve vzájemném rozporu a podobně, ale také dodávám, že celý světový obchodně–kapitálový obrázek ve světě není ani zdaleka černobílý. Není na jedné straně o tom, že by svět ubližoval ochranářstvím neposkvrněným Američanům, ale ani o tom, že by jen oni dělali vlny a ostatní byli rozumní a féroví. Výše uvedené mimo jiné ukazuje jeden významný rys tohoto celkového obrázku.
Ke globálním nerovnováhám ještě následující: V principu jde o hromadící se obchodní deficity jedněch a jejich zrcadlo ve formě obchodních přebytků druhých. Ti druzí přitom musí na nákup jejich produkce těm prvním půjčovat (ti první se zadlužují, ti druzí se „zapohledávkují“). Samo o sobě nemusí jít o nerovnováhu. Podobně, jako třeba sám o sobě nemusí být v nerovnováze náš životní cyklus spotřeby a úspor. O nerovnováze má smysl hovořit až tehdy, kdy celý proces a naakumulované dluhy/pohledávky a deficity/přebytky začnou působit tenze. A na dohled není, řekněme, přirozený obrat a otočení celého cyklu.
Běžně by se u těchto globálních nerovnováh dalo možná čekat, že se tenze a zároveň korigující mechanismy objeví na trzích – dluhových a měnových (oslabování dolaru, růst výnosů amerických obligací…), a to v míře dostatečné na korekci. Zdá se ale, že tyto tenze začínají jasně vystupovat nejdříve na rovině politiky. Nyní v míře, kdy se jasně vyjevuje ona neudržitelnost, a tudíž už by bylo namístě skutečně používat slovo nerovnováha.