V původním správním řízení byla každému ze soutěžitelů, kteří byli účastníky dohody, uložena slovenským Antimonopolním úřadem pokuta přesahující 3 (a v jednom případě téměř 4) miliony eur. V následném odvolacím řízení orgán druhého stupně „jen“ změnil napadané rozhodnutí tak, že rozšířil právní kvalifikaci jednání, avšak výše pokut uložených prvostupňovým rozhodnutím ponechal nezměněné. Jeden z pokutovaných účastníků dohody napadl rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Bratislavě, který obě předchozí správní rozhodnutí zrušil, a to v rozsahu týkajícím se tohoto účastníka dohody. Svůj krok odůvodnil tím, že správní orgány nesprávně použily pojmy „soutěžitel“ a „relevantní trh“, přičemž současně neověřily, zda může být daný odběratel považován za soutěžitele, když na Slovensku podniká bez požadované licence.
Slovenský Antimonopolní úřad se následně proti rozhodnutí Krajského soudu v Bratislavě odvolal ke slovenskému Nejvyššímu soudu, který se na Soudní dvůr obrátil s žádostí o vydání rozhodnutí dle čl. 267 Smlouvy o fungování EU. Kromě dvou otázek týkajících se protiprávního působení odběratele na slovenském trhu se dále Soudní dvůr EU zabýval například i dotazem, co lze pro účely dohod narušujících hospodářskou soutěž považovat za jednání za soutěžitele.
Argumenty hříšníků neuspěly
Soudní dvůr EU zjednodušeně řečeno konstatoval: fakt, že podnik dotčený protiprávní dohodou působil na trhu neoprávněně, vůbec nijak nesouvisí s tím, zda dohoda mezi ostatními třemi soutěžiteli byla, nebo nebyla zakázaná. (Přesněji řečeno, v našem případě zakázaná byla, jak bude patrno z následujících argumentů).
Jeden z pokutovaných soutěžitelů se dále obhajoval tím, že jeho zaměstnanec, který se jednání, kde došlo k zakázaným dohodám, účastnil, nebyl k tomuto jednání pověřen. Soudní dvůr EU však poznamenal, že předpokladem aplikace článku 101 Smlouvy o fungování EU je již fakt, že určitá osoba smí za soutěžitele jednat, nikoli nutně informovanost vedoucích představitelů dané společnosti o takovém jednání.
Dále pak Soudní dvůr EU posuzoval možné uplatnění výjimky ze zákazu uzavírání dohod mezi soutěžiteli. Jeden z účastníků zakázané dohody tvrdil, že jejím cílem bylo zabránit, aby zmíněný odběratel působil na trhu protiprávně (tj. bez licence). Proto by se na ni měla vztahovat výjimka.
Toto přesvědčení však lucemburští soudci nesdíleli, naopak konstatovali, že podmínky pro udělení výjimky v projednávaném případě nejsou splněny. Jak navíc doplnili, společnosti se neměly samy snažit zakázanou dohodou „vystrnadit“ protiprávně působícího soutěžitele z trhu. V tomto ohledu tedy Soudní dvůr poznamenal, že otázka dodržování právních předpisů není starostí samotných soutěžitelů, nýbrž příslušného sektorového regulátora.