Je nesporné, že Čína vydává příliš mnoho měny. Důvody tohoto masivního růstu čínské likvidity – a nejúčinnější strategie jeho zvládání – jsou však méně zjevné.
Poslední desetiletí bylo v Číně „zlatým věkem“ vysokého růstu a nízké inflace. Od roku 2003 do roku 2012 dosahoval roční růst HDP v Číně průměrně 10,5%, přičemž ceny rostly pouze o 3% ročně. Nevídaná rychlost a velikost čínské měnové expanze však zůstává důvodem k znepokojení, protože by ještě stále mohla vyvolat vysokou inflaci a vést k bublinám cen aktiv, růstu dluhu a odlivu kapitálu.
Údaje z Čínské lidové banky (PBOC) ukazují, že ke konci loňského roku činila čínská M2 (široká peněžní zásoba) 97,4 bilionu jüanů (15,6 bilionu dolarů) neboli 188% HDP. Naproti tomu M2 ve Spojených státech činí pouze asi 63% HDP. Podle (16,46 GBP, 0,24%) Bank dokonce patří Číně první místo na světě, pokud jde o celkovou M2 i nově vydanou měnu. V roce 2011 se Čína podílela na celosvětové nově přidané likviditě odhadem z 52%.
Horizontální porovnávání absolutních čísel však nedokáže dostatečně zhodnotit skutečný rozsah čínských měnových emisí. Musí se zohlednit i několik dalších faktorů včetně čínské finanční struktury, modelu financování, míry úspor a fáze hospodářského rozvoje, ale i vztahu mezi měnou a financemi v Číně.
Intenzivní ekonomická monetizace Číny je klíčovým faktorem táhnoucím růst její peněžní zásoby. Prudce rostoucí tempo čínské monetizace však nelze posuzovat na pozadí vysokých a setrvalých temp v rozvinutých zemích, aniž máme na paměti, že proces čínské monetizace započal mnohem později a má odlišné strukturální a institucionální základy.
Když Čína otevřela svou ekonomiku, prohloubila reformy a začala se stále více orientovat na trh, usnadnila vláda setrvalou monetizaci zdrojů – včetně přírodních zdrojů, práce, kapitálu a technologií – zajištěním jejich neustálého přísunu na trh. To vyvolalo rostoucí poptávku po měně, což vedlo k rozšíření měnové základny, přičemž peněžní multiplikátor – tedy dopad na půjčování komerčními bankami – zvýšil peněžní zásobu ještě více.
A jak začal být růst HDP stále závislejší na investicích vedených vládou, poptávka po měně se dál zvyšovala. Rychlá expanze bankovních úvěrů potřebných k financování závratně stoupajících investic vedených vládou zvyšuje objem likvidity v čínské finanční soustavě. V důsledku toho se čínská M2, přiživovaná stimulačním balíkem, který v letech 2008 a 2009 dosáhl celkového objemu 4 biliony jüanů, více než zdvojnásobila.
Tento trend dále zhoršuje klesající efektivita finančních zdrojů ve státním sektoru, která je výsledkem měkkých rozpočtových omezení v důsledku snadno dostupného a levného kapitálu. Udržování vysokých temp růstu HDP proto vyžaduje neustále rostoucí objem úvěrů a neustále rostoucí peněžní zásobu. Čína tak uvízla ve spirále vytváření měny: růst HDP podněcuje investice, které zvyšují poptávku po kapitálu. To generuje likviditu a ta pak stimuluje růst HDP.
Klíčem ke zvládnutí čínské měnové expanze je vyjasnění vztahu mezi měnou (centrální bankou) a financemi (finančním sektorem), čímž se zabrání tomu, aby si vláda osvojila roli druhé instituce vytvářející měnu. Podle viceguvernéra PBOC Pchan Kung-šenga zahrnuje vztah mezi centrální bankou a finančním sektorem jak rozdělení práce, tak i systém kontrolních a vyvažovacích mechanismů. Finanční sektor teoreticky slouží jako svého druhu účetní ministerstva financí a vlády, zatímco PBOC se chová jako vládní pokladník.
V praxi je však vztah mezi měnou a financemi vágní, přičemž obojí si osvojuje kvazifiskální funkce. Nízký oficiální státní dluh Číny do značné míry odráží roli měny při přebírání kvazifiskálních závazků – nejen nákladů na odpisy vyplývajících z reformy státem vlastněných bank, ale i přebírání špatných dluhů bank prostřednictvím financování cennými papíry a nákupu dluhopisů firem zabývajících se řízením aktiv. Tyto činnosti poškozují účetní bilanci PBOC a současně brzdí měnovou politiku.
Finance zase přebírají kvazifiskální funkce tím, že vyřazují z peněžní zásoby vládní fiskální vklady – vládní úložky ve státní pokladně, fiskální úspory komerčních bank a hotovost ministerstva financí spravovanou prostřednictvím vkladů komerčních bank. Vzhledem k velkému objemu fiskálních vkladů – který na konci roku dosáhl celkové hodnoty 2,4 bilionu jüanů (3,3% M2) – nelze jejich dopad na peněžní zásobu ignorovat.
Vyjasnění vztahu mezi měnou a financemi je nezbytné pro zajištění, aby veškerá nově vydaná měna byla krytá aktivy. Pouze uplatněním tvrdších rozpočtových omezení na státní sektor, omezením fiskální expanze a snížením závislosti na investicích vedených vládou lze nadměrné vydávání měny Čínou dlouhodobě řešit.
Čang Mo-nan je členkou Čínského informačního centra, členkou Čínské nadace mezinárodních studií a výzkumnou pracovnicí Čínské platformy pro makroekonomický výzkum.