Italská vláda by měla zavést politiku zodpovědnosti bez utahování. Ta by podpořila rozpočtovou konsolidaci i růst. Tento program obsahuje dva základní kroky. Prvním z nich je snížení poměru dluhu k HDP. Díky němu by bylo dosaženo i snížení poměru deficitů k HDP. Ve srovnání se současnou politikou jde tedy o opačný postup, který by nakonec vedl k růstu příjmů domácností a firem.
Prioritou je snížit obrovské zadlužení bez toho, aby byla velká část populace uvržena do chudoby. Požadavek na razantní snížení deficitů u země, která od 90. let neučinila výraznější rozpočtové pochybení, byl politickou chybou. Vláda by namísto této politiky měla ve snaze o snížení poměru dluhu k HDP pokračovat v podpoře růstu. Tedy i v liberalizaci, která zvýší konkurenceschopnost Itálie na mezinárodním poli a zároveň zvýší domácí spotřebu. Dokončení reforem na trhu práce by pravděpodobně snížilo zaměstnanost, ale i jednotkové náklady práce v nejméně konkurenceschopných sektorech. Tyto reformy musí být doplněny minimální mzdou či příjmem, který by se odvíjel od vzdělání a kvalifikace.
Dalším nutným krokem je podpora výzkumu a vývoje a také malých a středních podniků. Veřejné výdaje musí být směrovány od spotřeby k investicím, ovšem s ohledem na životní prostředí. To by se mělo spolu s historickým dědictvím podílet na rozvoji cestovního ruchu. Významné je očištění veřejného sektoru od korupce a nulová tolerance k organizovanému zločinu. Vazbu mezi politikou a korupcí by měla zpřetrhat i privatizace místních poskytovatelů veřejných služeb. Státem vlastněné reality by namísto přímého prodeje měly být dlouhodobě pronajímány. Vláda by měla podpořit růst příjmů domácností a firem snížením sazeb u daní z příjmů a odblokováním pohledávek, které má soukromý nefinanční sektor vůči sektoru veřejnému. Tyto pohledávky dosahují více než 100 miliard eur. Vláda to může provést například vydáním krátkodobých vládních dluhopisů, které přejdou do vlastnictví věřitelských firem.
Agresivní snižování daní může být financováno jen dalším kolem privatizace či eliminací tzv. neproduktivních výdajů (tedy například těch, které souvisejí s korupcí). K tomu by se měl přidat boj s daňovými úniky. Ke snížení daní pravděpodobně dojde a v první fázi bude téměř nemožné jej z hlediska rozpočtu nějak eliminovat. Krátkodobému zhoršení rozpočtové bilance se tedy asi nelze vyhnout, nemusí být ale nutně škodlivé. Španělsko si na dosaženích svých fiskálních cílů vyjednalo další dva roky, Francie svou konsolidaci neustále odkládá. I Itálie pravděpodobně dosáhne podobného ústupku.
(Zdroj: RGE, EconoMonitor)