Máme za sebou 150 let zkušeností s krizemi, dostupná jsou detailní data ohledně jejich vzniku a průběhu. Musíme se proto ptát, jak je možné, že přichází krize další. Poslední krize v první řadě ukázala, že trhy nejsou stabilní a nejsou schopny korigovat samy sebe. Standardní modely se sice zabývají vnějšími šoky, je ale jasné, že velkou část fluktuací tvoří šoky vnitřní. Jejich důsledky pak ekonomika není schopna sama eliminovat. I nyní tak stále čelíme významnému riziku další krize.
Reakce na důsledky krize nevrátila ekonomiku blízko plné zaměstnanosti, ztráty plynoucí z mezery mezi skutečným a potenciálním produktem dosahují bilionů dolarů. Někdo může tvrdit, že situace mohla být horší. Je to pravda. Když uvážíme, že problémy často řešili stejní lidé, kteří je způsobili, je možná s podivem, že nedošlo k ještě větší katastrofě. Mnohé země se ale ještě nevrátily na předkrizové úrovně produktu, o návratu na trend ani nemluvě. V tomto smyslu tak krize stále neskončila a neexistuje žádná dobrá teorie, která by říkala, proč by tomu tak mělo být. Částečně je to odrazem pomalého tempa oddlužení. I tak by se ale ekonomika měla vracet k plné zaměstnanosti.
Spojené státy nečelí pouze rozvahové recesi. Spolu s Evropou čelí hlubší strukturální změně, která souvisí s posunem od ekonomiky, ve které dominuje výrobní sektor, k ekonomice služeb. Na trhy se spoléhat nemůžeme, musíme sami přemýšlet o tom, jaká ekonomická struktura povede k růstu, skutečné stabilitě a přijatelnému rozdělení příjmů. Dosavadní reformy byly jen kosmetické a navíc možná nevedly k požadovaným důsledkům. Například integrace finančního sektoru pomáhá ekonomice vypořádat se s menšími šoky, činí je ale zranitelnější ohledně šoků velkých. Mnohá z údajných zlepšení, ke kterým došlo na trzích před krizí, vedla pouze k tomu, že nyní podstupujeme více rizika. Přínosy, které má liberalizace finančních trhů, vyvažují právě tato vyšší rizika. Ukázalo se také, jaké jsou přínosy regulace.
Mezi nutné reformy, o kterých se ale moc nemluví, patří implementace většího množství automatických stabilizátorů a menší množství automatických destabilizátorů. Neplatí to jen o finančním sektoru, ale o celé ekonomice. Zároveň si musíme uvědomit, že nástroje, které umožňují sdílení rizik, mohou vést k tomu, že nakonec vzrostou rizika systematická. Před krizí panovalo přesvědčení, že diverzifikace riziko eliminuje. Nyní je jasné, že jde o omyl. Stejně tak se nesmíme spoléhat jen na agregovaná čísla. Ta spolu s různými průměry neposkytují adekvátní obrázek ekonomiky. Patrné to bylo například na tom, kolik lidí s nízkými příjmy nebylo schopno splácet své hypotéky.
U monetární politiky převládá přesvědčení, že by se měla zaměřovat jen na nastavení krátkodobých sazeb. Už před 80 lety ale Frank Ramsey ukázal, že tomu tak většinou není. Zastánci intervence na jediné úrovni tvrdí, že tento postup působí nejmenší distorze v ekonomice. My ale přece víme, že trhy samy o sobě sazby na odpovídající úrovně nenastaví. Centrální bankéři souhlasí s tím, že by měly intervenovat a nastavit sazby na odpovídající úrovně, mají ale problém s tím, že by měli intervenovat i na jiných trzích. To přesto, že teorie zdanění a intervencí ukazují, že intervence u jedné jediné ceny není optimální. Je jasné, že nemůžeme korigovat každé pochybení trhu. Jde jen o ta největší.
Abychom uspěli, musíme si neustále připomínat, že trhy samy o sobě naše problémy nevyřeší. To samé platí o izolované intervenci zaměřené například jen na krátkodobé sazby. Během posledních 150 let jsme se o tom mohli přesvědčit znovu a znovu. Máme šanci na revoluční změnu našich modelů a možná i na ukončení cyklů neustále se opakujících krizí.
Uvedené je výtahem z „The lessons of the North Atlantic crisis for economic theory and policy“, autorem je Joseph Stiglitz.
(Zdroj: EconoMonitor, MMF)