Škrtat a snižovat náklady zadlužení, či utrácet a stimulovat ekonomiku v nelehkých časech? Do pokračující diskuze, která rozděluje členské státy EU, zasáhla chyba, které se dopustili dva vlivní ekonomové v klíčové studii o dopadech zadlužení státu na hospodářský růst.
Pozdvižení spustila trojice výzkumníků (dva profesoři a doktorand) z University of Massachusetts, kteří zpochybnili závěry studie kolegů z Harvardu Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa z roku 2010. V ní dvojice věhlasných ekonomů došla k závěru, že od určité úrovně se zadlužení pro státy stává nebezpečným a podvazuje růst.
Podle jedné z konkrétních a nyní často citovaných statistik, k níž Rogoff s Reinhartovou došli, země se zadlužením ve výši 90 % HDP a víc rostou průměrným tempem -0,1 %. Tým z Massachusetts výsledky přeměřil a zjistil, že průměrný reálný růst HDP takto zadlužených zemí je 2,2 %. „Zopakovali jsme jejich výzkum a zjistili, že chyby v kódování, selektivní zacházení s dostupnými daty a nekonvenční vážení výsledných statistik vedly k vážným chybám, které nepřesně vyjádřily vztah mezi veřejným dluhem a růstem HDP ve 20 rozvinutých ekonomikách v poválečném období,“ stojí ve zdrcujícím závěru kritické studie. Podle autorů mezi veřejným dluhem a růstem HDP lineární vztah neexistuje.
Rogoff s Reinhartovou připustili, že v tomto případě se dopustili „politováníhodné“ výpočetní chyby, avšak odmítají nařčení ze záměrného selektivního zacházení s daty. Stojí si také za hlavním tématem své práce, podle něhož předlužení zpomaluje expanzi ekonomiky. Chyby mají prý původ v nedostatku potřebných statistik o veřejném zadlužení, které byly tehdy k dispozici a které jsou dnes kompletnější.
Celou záležitost by šlo považovat za žabomyší válku ješitných akademiků nahánějících body na Nobelovu cenu či dobře placené místečko v prestižní mezinárodní instituci. Jenže kritizovaný paper dua Reinhartová-Rogoff měl velký vliv na směřování fiskální politiky ve Spojených státech i Evropské unii. O závěry paperu se v kampani za utahování fiskálních opasků opíral například evropský komisař Olli Rehn, který varování před 90% prahem několikrát citoval.
Harvardští ekonomové se brání tím, že jejich teze potvrzuje výzkum řady dalších institucí, včetně Banky pro mezinárodní platby, Mezinárodního měnového fondu a Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj. Ty prý ve vlastních studiích dochází k “velmi podobným závěrům, i když s mírnými rozdíly v prahové hranici a mnoha nuancemi v podobě alternativní interpretace výsledků.“
Do debaty se vložil také dlouhodobý kritik drastických škrtů ve státních rozpočtech Paul Krugman, který už Nobelovu cenu má. „Když porovnáte výsledky, vypadá to hodně mimo. Něco se jim velmi pokazilo a tím, že budete poukazovat na jiné svoje výsledky, to nespravíte,“ napsal ekonom na svém blogu.
Simon Wren-Lewis z Oxfordské univerzity poukázal na další problém při prokazování vazby mezi dluhy, škrty a růstem: vliv měnové politiky. „Fiskální multiplikátory musí nutně záviset na typu měnové politiky,“ napsal na blogu Wren-Lewis. Pokud se úrokové sazby pohybují u nuly, jako je tomu dnes, zadlužení a deficity mají možná jiný efekt než dřív.
Na tento zádrhel nedávno upozornil hlavní stratég a spoluzakladatel obřího dluhopisového fondu Bill Gross. „Význam zadlužení ve smyslu jeho potenciálu stále klesá. Na vytvoření 1 dolaru HDP si dnes potřebujete vypůjčit 20 dolarů. V sedmdesátých letech na to stačilo 5 dolarů. Hospodářský růst vyžaduje větší a větší objemy dluhu,“ poznamenal nedávno Gross.
Investorský guru poukázal na dramatický růst hodnoty globálního dluhopisového trhu v posledních desetiletích, který spojil se zánikem zlatého standardu na začátku 70. let minulého století. Od doby, kdy cena dolaru není vázána na zlato, se objem globálně emitovaného dluhu zvýšil ze 3 bilionů na 56 bilionů USD v současnosti.
Velikost dluhopisového trhu spolu s trvale nízkými úrokovými sazbami vzbuzuje u Grosse obavy o efektivitě současné měnové politiky. „Je rozumné ptát se, jestli ty dluhy mohou dál růst při nulových úrokových sazbách a jestli magický elixír reálných úrokových sazeb, které panovaly posledních 30 let až do finanční krize, vykouzlí stejné výsledky jako v minulosti,“ prohlásil Gross.
List Financial Times poznamenává, že problém výzkumu tohoto typu spočívá v nedostatku dat, na nichž by se dalo něco empiricky dokázat. Období vysokého zadlužení či fiskální střídmosti zkrátka v minulosti tak běžná nebyla. Většinou panovalo mírné zadlužení a žádné škrty se neprováděly. Politici si napříště budou muset na žonglování s čísly při obhajobě toho či onoho postupu dávat mnohem větší pozor.
(Zdroje: CNBC, FT, Blog Paula Krugmana)