Po druhé světové válce získala mezi levicově orientovanými ekonomy velkou popularitu teorie Raula Prebishe a Hanse Singera, která zpochybnila přínos mezinárodního obchodu pro rozvíjející se země orientující se na vývoz nezpracovaných surovin.
Jádrem hypotézy, kterou dva ekonomové, působící ve strukturách OSN, vypracovali nezávisle na sobě při zkoumání hospodářského postavení států Latinské Ameriky, jsou směnné relace, tedy poměr mezi cenami vyváženého a dováženého zboží. Prebish se Singerem se snažili dokázat, že v dlouhém období mají směnné relace rozvíjejících se ekonomik tendenci klesat, tedy že ceny zemědělských plodin či nerostných surovin – hlavní exportní položka zemí jako Kolumbie či Brazílie – v porovnání s cenami průmyslových výrobků – hlavní importní položka těch samých zemí – v dlouhém období nedrží krok. Výsledkem je rostoucí zaostávání a relativní chudoba vývozců komodit a růst hospodářské a politické moci exportérů hotových výrobků. Nápravu stavu, kdy mezinárodní obchod prohlubuje závislost a zaostalost surovinových producentů, měla zajistit diverzifikace ekonomiky.
Prebish-Singerova hypotéza a její implikace pro hospodářskou politiku byly posléze podrobeny zevrubnému testování a mnohokrát zpochybněny. Jejím autorům bylo vytýkáno, že se zaměřují pouze na trh práce a opomíjejí kapitál, který přitom rozvíjejícím se ekonomikám chybí daleko nejvíc. Další výhrady se týkaly zacházení s cenami a mzdami jako na sobě nezávislými veličinami či přehlížení institucionálních problémů. Jinými slovy, teorie byla zkritizována jako fatálně neúplná a až příliš zjednodušující. Jenže její jádro, tedy směnné relace a jejich vývoj v dlouhém období, nepřestává ekonomy pronásledovat dodnes.
Z dlouhodobého hlediska směnné relace podávají informaci o vývoji konkurenceschopnosti domácí ekonomiky ve vztahu k okolnímu světu. Prebish a jeho následníci tvrdí, že zvýšení produktivity (například díky technologickému pokroku) v rozvinutých ekonomikách nepovede ke snížení cen průmyslových výrobků, protože přírůstek produktivity je převáděn do vyšších zisků a poté do vyšších důchodů z výrobních faktorů, tedy hlavně vyšší návratnosti kapitálu. Pokud ale ke stejnému jevu dojde v surovinově zaměřené ekonomice, například pokud je schopná na stejné ploše a se stejným zapojením práce vypěstovat víc zemědělských plodin, vyvolá to pokles jejich cen. Trend zkoumalo množství empirických studií a, jak už to tak bývá, došly k rozporuplným závěrům.
Do desetiletí trvající akademické vřavy se nedávno vložili ekonomové Mezinárodního měnového fondu (MMF), kteří zkoumali vývoj cen 25 komodit od cukru pro stříbro, někdy až několik století zpátky. Od roku 1900 do současnosti zhruba polovina z nich vykazuje jasný pokles v porovnání s cenami průmyslové produkce (na grafu je znázorněn vývoj u pšenice a kakaa). Další čtvrtina naopak zaznamenala jednoznačný růst. „Ve většině případů není Prebish-Singerova hypotéza vyvrácena,“ shrnují autoři studie.
Co v takovém případě komoditním ekonomikám zbývá? Podle Kaddoura Hadriho z MMF by měly využít přechodných období prudkého růstu komoditních cen a investovat do rozvoje alternativních odvětví, zejména v průmyslu. Jenže to se snadněji řekne, než provádí. Strukturální vývoj mnohých surovinových exportérů v posledních deseti letech je toho velmi pádným důkazem. Jen málo z nich dokázalo využít čínský hlad po surovinách k modernizaci a diverzifikaci ekonomiky a s koncem komoditního supercyklu se teď dokážou těžko vyrovnat. Rusko je stále surovinovým přívěškem Evropy, Peru je tak jako dřív odkázáno na svou měď, africká Guinea ani není schopná využít gigantická ložiska nejkvalitnější železné rudy a utápí se v začarovaném kruhu násilí a korupce. Od dob Prebishe – a Marxe – se toho evidentně moc nezměnilo.
(Zdroje: Free Exchange, Naked Keynesianism, Rabah Arezki, Kaddour Hadri, Prakash Loungani and Yao Rao: Testing the Prebisch-Singer Hypothesis since 1650: Evidence from Panel Techniques that Allow for Multiple Breaks, IMF Working Paper No. 13/180)