Třetí plenární zasedání 18. ústředního výboru Komunistické strany Číny vyhlásilo 12. listopadu zásadní obrat k tržně orientovaným politikám: liberalizaci úrokových sazeb a měny, reformu bank a státních podniků, jasnější vlastnictví půdy pro obyvatele venkova a lepší úděl pro migranty do měst.
Za tímto zásadním rozhodnutím stála potenciální krize. Úspěch Číny se doposud opíral o levný vývoz založený na laciné pracovní síle, infrastruktuře budované státními podniky s nízkonákladovým bankovním financováním a veřejných rozpočtech financovaných prodejem půdy. Jenže pracovní síla už není levná, výstavbu silnic spojujících významné metropole vystřídalo budování rozsáhlých nákupních center v malých městech a prodej půdy založený na změnách územních plánů dosahuje jak ekonomických limitů, tak mezí tolerance lidí z venkova.
V současnosti hrozí, že laciné peníze s omezenými investičními způsoby využití vyvolají realitní bubliny a vznik nevyužitých průmyslových kapacit. Bez zásadní změny se Čína bude potýkat s pomalejším hospodářským růstem, nedostatečnou tvorbou pracovních míst a inovací a s nafukujícími se bublinami.
Řešením je svižný přechod od čínského modelu exportem taženého růstu k modelu založenému na domácí poptávce, od infrastruktury ke spotřebě, od převahy státních podniků k malým a středním soukromým podnikům, od průmyslu ke službám a obecněji od byrokratického k tržnímu řízení.
Všechny úspěšné asijské země takovým přerodem prošly; vzorem jsou Jižní Korea a Tchaj-wan. Rychlá změna s sebou ale přináší bolesti. Státní podniky přijdou o úvěry s nízkými úroky, dotovanou půdu, ochranu monopolu a zvýhodněné bydlení. Stranické a státní úřednictvo ztratí moc (a příjmy).
Obzvlášť zoufalé jsou místní samosprávy. Mají obří dluhy, jež umořují změnami územních plánů a prodejem pozemků. Už beztak drcené přemrštěnými cenami nemovitostí a odporem obyvatel k záborům půdy, teď ještě narážejí na vyšší úrokové sazby, daně z nemovitostí, posílená práva obyvatel venkova a nákladné nové požadavky na zajištění sociálních služeb pro migranty. Ze zoufalství lokálních potentátů a ředitelů státních podniků krystalizuje silný odpor vůči reformě.
Na plenárním zasedání, údajně poznamenaném jízlivostí, se čínští političtí vůdci postavili za reformu. Jak na dotaz ohledně odporu před rozhodující schůzí uvedl jistý hospodářský plánovač: „Nakonec všichni naši vůdci rozumí číslům. Význam čísel je jasný.“
Oznámení rozhodnutí třetího plenárního zasedání mělo formu vyhlášení obecných zásad, což u mnoha pozorovatelů vzbudilo obavy kvůli nedostatku podrobností. Úlohou Komunistické strany Číny je však udávat směr politiky; výkon stranických usnesení je úkolem vlády. Plénum přitom zřídilo vrcholnou skupinu pro koordinaci a vymáhání realizace jeho usnesení.
Uvedení do praxe bude sice dlouhou bitvou, občas proti urputnému vzdoru, ale klíčové reformy už probíhají. Současná 12. pětiletka vyzývá k ročním vzestupům mezd v průměru přinejmenším o 13,4 %; letos mzdy rostou průměrným 18% tempem, což vytlačí průmyslová odvětví vyznačující se zastaralostí či nadměrnou kapacitou. Proti části nejmocnějších průmyslových skupin, například naftařské frakci, je navíc namířena vládní protikorupční kampaň, což jejich odpor vůči reformě oslabuje.
Ještě důležitější je, že hospodářské výsledky se dostávají do čím dál většího souladu s úředními cíli. Služby dnes už tvoří větší část výstupu a zaměstnanosti než průmysl – například internetová společnost Alibaba otevírá možnosti pro spotřebitele i menší firmy v dříve nepředstavitelném rozsahu – a růst v poslední době pohání spíš domácí poptávka než čistý export. Reforma není jen plán; už probíhá.
V plném proudu je ekonomické otevírání Číny vůči střední Asii a zemím ASEAN (konkrétně Vietnamu) a reforma přinese další mezinárodní otevírání země. Usnesení třetího pléna přicházejí po zářijovém spuštění Šanghajské zóny volného obchodu, která otevře nové sektory zahraničním investicím a umožní převážně tržně založené finanční transakce a kapitálové toky. Liberalizace kapitálových toků je plánována jako povlovná národní politika, uskutečňovaná prostřednictvím šanghajských institucí, které požívají důvěry.
Co se týče obchodu se zbožím, účelem nové zóny volného obchodu je přímo konkurovat Singapuru a Hongkongu. Čína se obává závislosti na těchto otevřených přístavech v případě konfliktu. Politika vůči zahraničním investorům bude taková, aby se výrazně rozšířila škála příležitostí a zároveň omezila zahraniční kontrola; cizí firmy například budou moci držet menšinové podíly v sektoru telekomunikací, avšak dominantní zahraniční společnosti jako budou čelit omezením.
Prezident Si Ťin-pching se potýká s politicky riskantním úkolem protlačit reformní agendu Komunistické strany Číny proti urputnému odporu některých kruhů, zatímco ekonomika zpomaluje. Zdůrazňováním moci Strany – tvrdými zátahy proti státním podnikům, odpůrcům vlády i kritikům z řad médií a akademické obce – se snaží co nejvíc upevnit svou schopnost prosadit hospodářské reformy a zároveň minimalizovat rizika zpochybnění ze strany konzervativních sil.
Především je odhodlán vyvarovat se osudu dřívějších čínských lídrů, jako byli Chu Jao-pang a Čao C'-jang, kteří přišli o své posty, když kritické množství jejich odpůrců dospělo k přesvědčení, že ekonomická a politická reforma ohrožuje moc Strany. Alespoň prozatím se tedy Čína bude zaměřovat na další velkou vlnu hospodářské reformy, kdežto ta politická se omezí hlavně na reorganizaci vládních agentur s cílem zlepšit efektivitu a posílit snahy o omezení korupce. (Objevily se ovšem určité kroky k reformě, mimo jiné rozhodnutí vyloučit soudce z místního politického vlivu.)
Přesto bude pro Čínu čím dál těžší odkládat důraznější opatření, která by uspokojila všelidovou poptávku po spravedlnosti, včetně zřízení nezávislého soudnictví, což se může ukázat jako přinejmenším stejně nutné jako strukturální hospodářské reformy. Dále lídři budou muset buď akceptovat velkou část faktu, že kontrola nad informační revolucí se drolí, anebo se pustit do mnohem nákladnější represe.
Naděje na politickou reformu vycházejí z možnosti, že se v Siově druhém funkčním období dostanou do nejvyššího vedení reformátoři jako člen politbyra Wang Jang a viceprezident Li Jüan-čchao. Pro teď se však Čína zaměří na další velkou vlnu hospodářské reformy.
William H. Overholt je výzkumníkem Fungova globálního institutu a Asijského centra Harvardovy univerzity.
Copyright: Project Syndicate, 2013.