V centru boje, který svádějí členské země eurozóny s krizí, je užší integrace. Byl tak vytvořen společný záchranný fond, zpřísněna omezení týkající se vládních výdajů a ekonomických politik a nyní kulminuje snaha o vytvoření systému, který by bránil pádům bank a následnému kolapsu vládních financí. Tyto snahy byly prosazovány zejména Mezinárodním měnovým fondem a bruselskými institucemi a v jejich rámci se hovoří i o vytvoření společných dluhopisů či společného rozpočtu. Dosavadní výsledky jsou ale dosti smíšené. Německo a další země ze severu eurozóny nechtějí platit dluhy ostatních, Francie a země na jihu si zase stěžují na omezení suverenity.
S ohledem na dosavadní problémy roste počet ekonomů, kteří tvrdí, že dosavadní postup byl mylný. Patří mezi ně i bývalý vysoký představitel MMF Ashoka Mody. Ten tvrdí, že za fiskální politiku musí být zodpovědné jednotlivé země a tomuto principu se nelze nijak vyhnout. Dosavadní pokusy o solidaritu mají za důsledek pouze to, že úvěry jsou odmítány jak věřiteli, tak dlužníky, a pravidla jsou jedněmi považována za příliš měkká, zatímco ti druzí je vnímají jako příliš přísná. Provedené záchranné kroky pak pomohly soukromým investorům a převedly velkou část dluhu chudších zemí do rukou jejich bohatších protějšků a mezinárodních institucí. Prudké snížení výdajů pak vyvolalo řadu problémů a ve výsledku snížilo důvěru v národní a evropskou politiku. Nastal tedy pravý opak toho, co by mělo představovat samý základ evropského projektu.
Mody tvrdí, že v současné situaci musí eurozóna přestat s poskytováním další pomoci a také se dál nedržet principu, který říká, že vládní dluh znamená bezpečnou investici. V jeho analýze pro Bruegel, která byla zveřejněna minulý týden, také píše, že eurozóna musí začít chápat restrukturalizaci dluhů jako něco méně dramatického a jako proces, který má jasný a předpovídatelný průběh. Toho by měly evropské vlády docílit tak, že budou vydávat dluhopisy s podmínkami provázanými s tím, jak si daná země bude ekonomicky vést. Ve chvíli, kdy celkový dluh dosáhne určité úrovně, splatnost těchto dluhopisů by se prodloužila a snížil by se úrok. Jde o podobný princip jako u dluhopisů bank, které mohou být v případě problémů banky převedeny na akcie.
Popsaný plán navrhují i analýzy od Bank of England a the Bank of Canada, i když jejich autoři uvádějí, že jejich názory nemusí být v souladu s postojem jejich zaměstnavatelů. Konkrétně pak navrhují, aby byly splatnosti dluhopisů automaticky prodlouženy ve chvíli, kdy daná země požádá o mezinárodní pomoc, a aby splátky klesly tehdy, když HDP klesne pod určitou úroveň. Mody přidává to, že podobné dluhopisy musí doprovázet důvěryhodný závazek o neposkytování pomoci. K tomu dodává, že se nelze vyhnout chaotické restrukturalizaci u existujícího dluhu, který stále brzdí oživení eurozóny. Nedostatečná integrace přitom znamená, že většinu nákladů takového kroku ponesou země, které krize postihla nejvíce.
(Zdroj: WSJ)