Čína se vzdala jednoho z dosud nejposvátnějších pilířů zemědělské politiky a v podstatě přestala prosazovat soběstačnost v zásobování obilovinami. Důvod je jednoduchý: růst spotřeby potravin – konzumovaných lidmi i chovnými zvířaty – je rychlejší než schopnost zvyšovat jejich domácí produkci.
Obilí či jiné významné zemědělské komodity jako ovoce či sója musí čínská ekonomika dovážet už delší dobu. Peking však dosud formálně trval na principu soběstačnosti a snažil se v maximální míře podporovat domácí výrobu. Nyní poprvé nastavil cíl produkce obilovin značně pod úrovní čínské spotřeby. Vedení státu se tak odpoutává od dogmatu, které pronikalo jeho myšlením několik desetiletí.
Nové stanovisko čínské vlády klade místo kvantity větší důraz na kvalitu vyprodukovaných potravin. U obilovin se předpokládá stabilizace výstupu na 550 mil. tun do roku 2020, což je pod loňskou sklizní ve výši 602 mil. tun. O reformě dovozní politiky pro pšenici a další plodiny se spekulovalo už před jmenováním nynějšího prezidenta Si Ťin-pchinga do čela komunistické strany v roce 2012.
Podle nových instrukcí by také větší váha měla připadnout nabídce masa, ovoce a zeleniny, které vyžadují menší půdní plochu než obiloviny a jejichž produkce vytváří v zemědělství víc pracovních míst. Výsledkem by měl být růst dovozu obilovin ze zemí, které mají na jejich pěstování víc místa, například ze Spojených států, Austrálie, Kanady a Ukrajiny. Obzvlášť posledně jmenovaná země patří k preferované destinaci čínských zemědělských investic. V roce 2012 získal Kyjev za dlouhodobý závazek pravidelných dodávek velkého množství kukuřice od Pekingu výhodné úvěry v hodnotě 3 mld. USD. Konkrétně Číňané dostávají 3 miliony tun kukuřice ročně za tržní cenu v momentě exportu. Prostředky z úvěrů jdou na nákup čínské zemědělské techniky a také herbicidů a pesticidů.
Čínská potravinová politika prochází změnami několik posledních let. Stále se sice debatuje o soběstačnosti, avšak význam pojmu se posunuje. Sójové boby, které nejlidnatější země světa dováží ve velkém, už delší dobu do propočtů a cílů produkce zahrnovány nejsou. V odborných kruzích se vede debata o tom, jestli 80% soběstačnost poslouží stejně dobře jako 95% soběstačnost. Čistým dovozcem potravin se Čína stala v roce 2004. Import sóji od roku 2000 vzrostl sedminásobně na 70 mil. tun.
Zajištění dostatku základní obživy bylo pro čínskou komunistickou stranu, jejíž vzestup ve 30. a 40. letech minulého století se rodil na hladomorem zmítaném venkově, vždy jedním z hlavních témat. Důraz na pěstování vybraných plodin a rigidní, centrálně stanovovaný systém posléze paradoxně vyústil v závažné zásobovací potíže. Rýže byla pěstována na nevhodných polích a na zeleninu, slunečnice a další důležité plodiny často místo nezbylo. Na vrcholu kolektivizační horečky ke konci 50. let, kdy místní komunity přeháněly papírové cíle výnosů, aby uspokojily direktivy stranických orgánů v Pekingu, zemřelo na podvýživu zhruba 30 milionů lidí. Uvolnění tuhého režimu a přenos rozhodování o výsadbě na lokální úroveň přinesly reformy z konce 70. let.
Průměrná spotřeba jídla ve městech v průběhu života jedné generace vzrostla z úrovně sotva postačující pro přežití na objemy odpovídající vyspělým zemím. V chudých venkovských oblastech je však maso stále vzácností. „Města jsou plná malých tlouštíků, ale na venkově najdete podvyživené děti,“ tvrdí Wang Jimin z Čínské akademie zemědělských věd.
Vláda dosud dotuje produkci obilovin a pícnin v obrovských státních družstvech, ale čím dál víc se začínají prosazovat reformní hlasy, podle nichž může být půda lépe využita na plodiny, které nepotřebují tolik vody. Změnu přináší i prudce rostoucí spotřeba masa, která vyžaduje rostoucí množství pícnin. Větší možnosti jejich dovozu prospějí obzvlášť chovatelům drůbeže na pobřeží a na jihu země, kteří dlouho lobbovali za liberálnější postoj vůči importu kukuřice.
(Zdroje: FT, Reuters)