Souboj titánů – Draghi se střetává se Schaeublem na téma řešení hospodářského útlumu

Prezident ECB Mario Draghi a německý ministr financí Wolfgang Schaeuble se rozcházejí v názorech na další kroky, které by eurozóna měla přijmout ve snaze rozhýbat ochlazující ekonomiku. Oba totiž zaujímají zcela opačný postoj v otázkách monetárních injekcí a rozpočtové disciplíny.

Mario Draghi dlouhodobě patří na stranu zastánců hospodářské stimulace. To ostatně potvrdil na probíhajícím každoročním setkání MMF ve Washingtonu, kde opět zdůraznil ochotu ECB uvolnit měnovou politiku v případě, že si to situace vyžádá. Vyzval pak také vládní zástupce, aby přistoupili ke stimulačním krokům v rámci fiskální politiky. Naopak Schaeuble zastává opačný názor a kromě rozpočtové disciplíny také varuje před riziky spojenými s kvantitativním uvolňováním ve stylu Spojených států.

Právě odlišné postoje významných činitelů klíčových evropských politik pak současnému rozpoložení v eurozóně vůbec nesvědčí. Ta se totiž potýká s výrazným ochlazením svého hospodářského růstu v kombinaci s utlumeným růstem cen a množí se tudíž obavy z možné recese. MMF dokonce procentuální pravděpodobnost takového scénáře odhaduje na 40 %. Právě jednotlivé monetární a fiskální nástroje pak mají být hlavními zbraněmi v boji s nepříznivým ekonomickým vývojem. Ve chvíli, kdy pak ovšem plní opačné úlohy či vedou k odlišným cílům, de facto působí jedna proti druhé a proces samotného nastartování ekonomiky tím tlumí.

V praxi to tedy vypadá tak, že ECB zaujímá aktivní postoj a hodlá posunout úrovně potenciálního produktu skrze strukturální reformy a rozhýbat strnulou ekonomiku za pomoci programů na uvolňování likvidity. Německo pak v souladu s názory ECB vyžaduje reformní úsilí, hodlá ale dodržovat rozpočtovou disciplínu a s uvolňováním měnové politiky nesouhlasí. Největší evropské hospodářští pak jako tahoun ekonomiky eurozóny de facto volbou směru, kterým se v oblasti fiskální politiky vydá, předurčuje ostatní státy k utahování výdajových (vládních) opasků. To pak přiškrcuje samotnou poptávku v eurozóně a v některých zemích může docházet k deflačním tlakům, vůči nimž ECB tak srdnatě bojuje.

Problémem německého přístupu je, že ostatní státy nemusí zmiňované utahování opasků ustát. Na druhou stranu nelze Schaeubleho vládu hanit za to, že volí s ohledem na neexistenci fiskální unie nejvhodnější strategii pro svou zemi, která může částečně poškozovat ostatní členy uskupení. Německo totiž na rozdíl od ECB nemá (respektive nebude mít) plnou kontrolu nad všemi ekonomickými subjekty ve svém „teritoriu“ a tudíž nenese za jejich výkonnost zodpovědnost. Jak ukazuje vývoj v letošním roce, dokonce ani Německo není imunní vůči hospodářským šokům a jen stěží tak v současném systému může obětovat své dobro pro dobro ostatních.

Zdroj: Bloomberg