Nikdy není dobré, když třetí místo ve volbách obsadí neonacisté, kteří ani nemohou vést pořádnou volební kampaň, protože jejich vedení je ve vězení. V Řecku k tomu došlo poté, co běžné politické strany ztratily podporu kvůli jejich podpoře utahování rozpočtů. Voliči tak byli ochotni podpořit doslova kohokoliv, jen ne vládnoucí strany. Na podpoře tak získali nacisté, kryptonacisté, komunisté i komunisté bývalí, jako třeba Syriza. Ukazuje se, že pokud nějaká země padne do deprese ve stylu třicátých let, její politika se také vydá směrem ke třicátým létům. V grafu vidíme, jak klesá řecký HDP a stejným směrem se pohybuje podpora tradičních politických stran v této zemi:
Utahování ale není to, co by si Evropa měla v případě Řecka vyčítat. Měla by tak činit ohledně tvrdé měny. Ovšem půjdeme-li až na začátek, hlavní problém představuje samotná existence eura. Proti ní totiž stojí učebnice základní ekonomie. Řecké mzdy byly po prasknutí bubliny příliš vysoko relativně ke mzdám v Německu a země měla tři možnosti: Snížit mzdy, pokud by mzdy v Německu zůstaly stejné. Nechat mzdy stejné, kdyby v Německu rostly. Nebo dosáhnout kombinace obojího. Ještě tu je možnost náhlého a prudkého zvýšení produktivity řeckých pracovníků, ale na to se moc sázet nedá. Evropa pro Řecko vybrala cestu vysoké nezaměstnanosti, která tlačí mzdy dolů. Německá inflace se totiž pohybuje kolem 0,1 %, a to znamená, že ceny v Řecku musí klesat. Nyní ceny klesají o 2,6 %, produkt se ale už snížil o 27 %, nezaměstnanost se nachází na 28 % a mezi mladými se dokonce pohybuje na více než 50 %. Příčinou všeho je politika utažených peněz.
Řecko by si bez eura nebylo schopno půjčit ani zdaleka tolik, kolik si napůjčovalo. A poté by mělo možnost devalvace, což by se projevilo mnohem vyšší zaměstnaností. Co je tedy problém? Odpověď je krátká: Spojené státy evropské. Elity je chtějí vytvořit, dokončit společné ministerstvo financí. Nikomu jinému se to sice nelíbí, ale elity se domnívají, že je to jediná cesta z krize. Celý proces nastal před 60 lety, když se Francie a Německo rozhodly, že se budou dělit o své uhlí a ocel. Chtěly tím znemožnit druhé straně, aby se vyzbrojovala. Za dalších 60 let může vše skončit společnou evropskou vládou.
Za tím vším se nachází jen jeden problém: Politika. Nelze někoho nutit, aby setrvával v nekončícím propadu bez toho, aby začal protestovat. Hlavní politické strany v Řecku řídily zemi jako zkorumpovaný duopol a porážku ve volbách si zasloužily. Byly také ve snaze o záchranu společné měny ochotné udělat to, co se jim řeklo. Ale podobné to bylo ve třicátých letech, kdy se hlavní politické strany držely zlatého standardu tak dlouho, že už nemohlo být hůř. Euro mělo být symbolem míru a prosperity, symbolem, který lidi spojuje. Alespoň doposud ale prosperitě překáží a lidi rozděluje. Oživuje staré předsudky, vytváří nové. A živí nacionalismus.
Autorem je Matt O'Brien.
Zdroj: Washington Post