Vypráví se jedna pohádka o tom, jak vypadal kapitalismus v polovině minulého století. Téměř všichni prý měli dobře placené zaměstnání a nemuseli se bát o to, že ho ztratí. Byla to zejména práce ve výrobním sektoru. Pak ale boháči využili svůj majetek k získání politické moci a starý systém se rozpadl. Firmy začaly být skupovány korporátními nájezdníky a jejich fungování bylo změněno tak, aby vytvářely hodnotu pro akcionáře. Kdysi hrdá střední třída se propadla a nyní ji tvoří dlouhé řady brigádníků.
Většina z toho je samozřejmě pouze mýtus. V USA tvořil výrobní sektor v roce 1953 méně než třetinu celé ekonomiky, od té doby jeho podíl klesá. Odbory začaly svůj vliv ztrácet později, ale na jejich vrcholu v nich bylo organizováno pouze asi 35 % zaměstnanců. Takže tu bylo vždy hodně lidí, kteří se mohli jen zdálky dívat, jak někdo pracuje na velmi dobrém místě. Na všech pohádkách je ale něco pravdy, a platí to i zde. Americká ekonomika se k akcionářskému kapitalismu začala otáčet v sedmdesátých letech a od té doby roste také příjmová nerovnost a s ní i to, jak moc se lidé o svou práci bojí. Produkt stále roste, většina vyšších příjmů ale proudí směrem k nejbohatším.
Hodně lidí a zejména liberálové tak touží po návratu ke starým dobrým časům. Tedy do doby, kdy se firmy údajně staraly o blaho všech a ne hlavně o maximalizaci hodnoty pro akcionáře. Podle tohoto názoru platí, že pokud bude tento přístup přetrvávat, nemohou odbory získat zpět vliv, který měly dříve. K tomu se přidávají hlasy, které tvrdí, že akcionářský kapitalismus poškozuje zdraví amerického průmyslu. Akcionáři jsou prý zaměřeni hlavně na krátké období, tudíž se snižuje motivace k dlouhodobým investicím firem.
Max Ehrenfreund z Washington Post v této souvislosti píše: „Vedení firem se zaměřuje na okamžité zisky a ignoruje dlouhodobou expanzi a životaschopnost jejich společností. Projevuje se to třeba tím, že neinvestuje do zvyšování kvalifikace zaměstnanců, výzkumu a vývoje či do nových zařízení a strojů. V delším období to poškozuje celou ekonomiku.“
Sdílím řadu podobných obav. Zůstávám ale velkým skeptikem, co se týče potřeby vrátit se zpět ke korporacím minulosti. Částečně se můj názor zakládá na mých zkušenostech z Japonska. V mnoha ohledech jde totiž stále o korporátní ekonomiku v míře, kterou Spojené státy nikdy nedosáhly. Tamní firmy se vždy chlubily, že hledí daleko do budoucnosti, jejich ziskové marže jsou nízké a jsou zvyklé platit lidem vysoké odměny. Problém spočívá v tom, že japonský systém se v poslední době nachází pod velkým tlakem.
Mezinárodní konkurence je silná a firmy jako Panasonic, které dříve hovořily o plánu na 700 let, musí nyní reagovat na krátkodobé výzvy. Dlouhodobý výhled a kapitalismus firmy starající se o blaho všech se ukázaly jako chabá ochrana proti globalizaci a rychlému technologickému pokroku. Mělo by tedy být Japonsko vzorem pro jiné? Možná, že v Japonsku vidíme jeden extrém a v USA druhý. Nejlepší by možná byl systém založený na střední cestě.
Autorem je ekonom Noah Smith.
Zdroj: Bloomberg