Podle nového vládního cíle by měla čínská ekonomika v letošním roce dosáhnout růstu ve výši 7 % a inflace ve výši 3 %. Zejména druhý cíl se v současné době zdá být těžko dosažitelný. Pro zemi jsou důležité reformy, vláda ale klade důraz na to, že provést je lze v prostředí dostatečně silného růstu. Takže pravděpodobně bude třeba uvolnění fiskálních, monetárních a kurzových podmínek. Částečně k tomu již dochází. V posledních několika týdnech totiž došlo k velkému oslabení kurzu renminbi k dolaru. Objevily se tak i obavy, že se Čína přidává k „měnovým válkám“, které údajně vedou jiné významné ekonomiky.
Pokud by Peking skutečně přistoupil k významné změně kurzové politiky, obavy by byly namístě. V první řadě by to znamenalo, že deflační tlaky, které se projevují v čínském výrobním sektoru, by byly exportovány do dalších zemí. Zároveň by také došlo k porušení těžce nabytého příměří, kterého bylo na poli kurzové politiky dosaženo mezi Čínou a USA. Zatím se zdá, že Čína přikročila pouze k omezeným krokům, které lze s ohledem na vývoj jinde ve světě jen těžko kritizovat.
Od října oslabila čínská měna k dolaru o 4 %, příčinou byl zejména obrat v toku kapitálu na straně soukromého sektoru. Rozhodující roli zde hrál obrat v carry obchodech korporátního a finančního sektoru. Tento proces ale může s dalším posilováním dolaru nabývat na síle. Odliv kapitálu byl doposud dost silný na to, aby úplně změnil intervenční politiku centrální banky. Zatímco dříve docházelo k soustavnému prodeji čínské měny s cílem zachovat konkurenceschopnost čínských exportérů, nyní přišly na řadu prodeje dolarů. Odliv kapitálu také utáhnul podmínky na čínském peněžním trhu, což je pro centrální banku nevítaný jev. Čelí totiž mocným kontrakčním silám v celé ekonomice, včetně růstu reálných sazeb.
Čína představuje fakticky součást dolarového bloku a tudíž je nucena přijmout podobnou monetární politiku, jakou uplatňuje americká centrální banka. Čínská ekonomická aktivita je ale mnohem slabší a prostor pro sledování podobné politiky je tedy v Číně omezen. Dříve proudila na čínský peněžní trh nadměrná likvidita a centrální banka na to reagovala zvyšováním povinných rezerv. I zde nyní dochází k obratu a tyto povinné rezervy se snižují. Nyní se pohybují na 19,5 %, a kdyby klesly až na úroveň 15,5 % z roku 2009, do ekonomiky by to uvolnilo likviditu ve výši 5 bilionů renminbi. Je ale otázkou, zda by to nevyvolalo další vlnu úvěrů nesolventním dlužníkům.
Někteří západní ekonomové uvažují o tom, zda se Čína nevrátí k aktivní strategii oslabování měnového kurzu a k tradiční asijské strategii růstu taženého exporty. Většina čínských ekonomů ale tvrdí, že to není pravděpodobné. Pokud by vláda přikročila k prudšímu oslabení kurzu, představovalo by to velkou překážku pro probíhající reformy a vyvolalo by to nepřátelskou reakci ze strany hlavních obchodních partnerů. Navíc by vzrostla hodnota dolarových dluhů, které vytvořil korporátní sektor. Ty v posledních letech narostly až na 1 bilion dolarů.
Nejpravděpodobnější se nyní zdá postupná změna kurzu doprovázená komentáři o tom, že je třeba uvolnit domácí monetární podmínky (podobně komentuje kvantitativní uvolňování ECB a BoJ). Forwardový trh dnes naznačuje, že renminbi v následujících 12 měsících oslabí o 2 %, není však jasné, zda to bude stačit. Celkově je pro Čínu zřejmě stále těžší zůstávat v dolarovém bloku a absorbovat tak část deflačních sil v globální ekonomice v době, kdy Fed utahuje svou politiku a dolar posiluje. Čína potřebuje větší kurzovou flexibilitu. Jiné země si mohou stěžovat na měnové války, ale pro světovou ekonomiku by postupná změna byla lepší než náhlý kolaps systému, který už přežil sám sebe.
Autorem je ekonom a investor Gavyn Davies.
Zdroj: FT