Nedávná bitva o kvóty při rozdělování uprchlíků jen prohloubila hluboké rozpory, které rozdělují současnou Evropu. Kvóty byly nakonec schváleny, ale jen s velkými problémy. Vyjednávání v Berlíně byla velmi nekompromisní a v tom se podobala jednání během řecké krize. Ekonomická krize sice udělala z Německa nejmocnější ekonomiku Evropy, ale Berlín není ochoten či schopen nastavit směr celému kontinentu. V poslední době se o to snaží intenzivněji, tenze v EU tím ale pouze vzrostly.
Změny polarit a mocenských uskupení jsou pro historii Evropy typické. Obvykle v ní existovalo několik mocenských center, která spolu někdy spolupracovala, někdy zase soupeřila. Období, kdy tu bylo centrum jediné, nalezneme jen výjimečně. Což vyvolává otázky právě v souvislosti se současnými snahami Berlína.
Letošní rok byl pro Německo hodně náročný. Nejdříve bylo poraženo, když si ECB prosadila svůj plán kvantitativního uvolňování. Německá vláda a Bundesbanka jsou v tomto ohledu velkými skeptiky, země na periferii naopak kvantitativní uvolňování podporují. Nové problémy se objevily ve chvíli, kdy volby v Řecku vyhrála Syriza se svou protiněmeckou rétorikou a neustálými zmínkami o německé nacistické minulosti.
Německo nakonec bitvu s Řeckem vyhrálo a Atény přijaly třetí záchranný program. Jednání byla ale tvrdá a německý ministr financí Wolfgang Schäuble dokonce zmiňoval odchod Řecka z eurozóny. Není ani tak důležité, zda by to bylo smysluplné řešení z hlediska ekonomického. Podstatné je, že Německo bylo ochotno uvažovat o tom, že členství v eurozóně není nezpochybnitelné. Celá jednání pak oživila tradiční obrázek „zlého“ Německa, které se snaží zbytku Evropy vnutit vlastní názory.
Pokud se Němci domnívali, že druhá polovina roku bude klidnější, byli na omylu. Brzy po skončení řecké krize se objevila další. Přišla spolu s uprchlíky ze Sýrie. Berlínu to umožnilo nasadit přátelskou tvář, ale už brzy nastaly problémy. Mezi ty hlavní patří prudký růst počtu lidí, kteří se snaží do Německa dostat.
Podobně jako během řecké krize muselo nejdříve dojít k výraznému zhoršení situace a pak se teprve začalo hledat jiné řešení. Objevily se návrhy, že strukturální fondy EU by měly být uzavřeny těm zemím, které nechtějí spolupracovat na rozdělení uprchlíků v celé EU. Z větší části šlo o prázdnou hrozbu, protože Berlín nemá pod kontrolou ani rozpočet EU, ani strukturální fondy. Podobně jako během řecké krize ale Berlín najednou vyhrožoval ostatním členům EU.
Jeho strategie alespoň prozatím zafungovala. Země jako Španělsko či Francie byly zpočátku vůči kvótám skeptické, nakonec je ale podpořily. Polsko, které se několikrát sešlo s Maďarskem, Českou republikou a Slovenskem s cílem vytvořit společnou strategii proti kvótám, následně také ustoupilo. Proti kvótám nakonec hlasovala Česká republika, Slovensko, Maďarsko a hlasování se zdrželo Finsko.
Mohli bychom tvrdit, že podobná hlasování a výsledky představují běžnou součást demokratického rozhodovacího procesu. Problém ale spočívá v tom, že EU není nějakou zemí a její členové nejsou to samé, co jednotlivé státy v nějakém federálním systému. Národní vlády si hájí své národní zájmy a zodpovídají se svým voličům. Pokusy Berlína či Bruselu o prosazování společných postupů budou i nadále narážet na odpor. Nepomůže, ani pokud se členské země zaváží k vytvoření ještě silněji propojené unie.
Popsaný vývoj je důležitý, protože ukazuje na změnu v chování Německa. Berlín si je vědom toho, že jeho kroky jsou pro další směřování Evropy klíčové a je tomu tak, ať se mu to líbí, nebo ne. Z historických důvodů se ale Němci cítí pohodlněji v prostředí, kde se rozhoduje společně. Pokud by se tato země rozhodla, že je čas na to, aby jednala unilaterálně, znamenalo by to novou éru.
V sedmnáctém století došlo v Evropě ke konsolidaci národních států a potom následovala dlouhá řada změn v mocenských centrech tohoto kontinentu. Moc byla sdílena mezi Rakouskem-Uherskem, Francií, Pruskem, Ruskem a Velkou Británií, po druhé světové válce nastalo bipolární období studené války, kde klíčovou roli hrály Spojené státy a Sovětský svaz. Na počátku devadesátých let stála v čele Evropy Francie s její vojenskou a politickou mocí a Německo s jeho velkou ekonomickou silou. Po finanční krizi ale klesl ekonomický význam Francie a s ním i její politický vliv. Zůstalo Německo, které po krizi bránilo jednotu EU i své vlastní bohatství. Snažilo se dále budit dojem společného vedení Evropy a symbolem této snahy se stal výraz „Merkozy“. Ale tento nový systém neměl dlouhého trvání.
Jak bude Evropa vypadat za deset let? V podstatě existují tři možnosti. Evropa se může stát plnohodnotnou federací – Spojenými státy evropskými. Druhá možnost je více v souladu s tím, jak vývoj vnímá Velká Británie. Evropa by se stala společenstvím národů propojených volným obchodem. Jednotlivé země by si ale zachovaly většinu svých národních rysů. A nakonec je tu také možnost návratu ke stavu, který panoval před druhou světovou válkou. Tedy ke skupině zemí, které spolupracují, ale také mezi sebou soupeří. Mocenské struktury by se pak neustále měnily a hrozba konfliktu by byla také permanentní.
Federace je v současné době nemyslitelná. Ani třetí možnost není pravděpodobná, protože Evropa by se v takovém případě vzdala všeho, co získala díky desetiletím integrace. Nejpravděpodobnější tak je nějaká verze druhé možnosti. A jisté je, že současná struktura moci v Evropě je kvůli uprchlické a finanční krizi neudržitelná.
Autorem je Adriano Bosoni.
Zdroj: Geopolitical Weekly