Jeden návštěvník Číny na stránkách FT před několika dny popisoval, jak cestoval na lodi se skupinou lidí: Čtyři ve starším věku, dva v mladším a jedno dítě. Šlo prý evidentně o rodiče a prarodiče a všichni „tancovali“ kolem jejich nejmladšího potomka. Tato rodinná struktura je důsledkem politiky jednoho dítěte, která se v posledních dnech dostala opět do popředí zájmu médií. Protože skončila.
Téma bylo mimo jiné zmíněno i na FTAlhaville a to v ryze tržním kontextu: Japonská společnost Okamoto Industries má ve svém výrobkovém portfoliu i kondomy. Při pohledu na vývoj ceny jejích akcií za poslední tři roky je patrné, že z hlediska návratnosti jde o hodně zajímavý titul, v roce 2015 se pak dějí skutečně velké věci. Propad, který nastal v posledních týdnech, někteří dávají do přímé souvislosti právě s vývojem v Číně.
Jinak řečeno, změna politiky znamená „kondomy nakrátko, dlouhé pozice na plenách a dudlících“. I když jako laikovi se mi zdá, že technologie výroby dudlíků a kondomů by se nemusela zase tak lišit a kondomárny by tak nakonec mohly být zajištěním proti všem scénářům dalšího vývoje. Prostě se změní na dudlíkárny.
Ani čínská porodní revoluce nezpůsobí revoluci demografickou
v souvislosti s posledním vývojem přináší následující graf, který dává do souvislosti bohatství (HDP na hlavu na ose x) a počtem dětí na jednu ženu. Body je proložena křivka a přestože vztah má daleko do dokonalosti je jasně patrné, že je negativní. Nechci fušovat do řemesla sociologům a specialistům na toto téma, kteří mají jistě řadu teorií vysvětlující, proč s bohatstvím klesá velikost rodin (nebo s velikostí rodin klesá bohatství). Přesto si dovolím tvrdit, že vztah je intuitivní a odpovídá tomu, co vidíme kolem sebe. Pokud zůstaneme u Číny, je z grafu patrné, že při současných úrovních příjmů by tamní rodiny měly mít mnohem více dětí, než je tomu nyní. Trend by měl být tedy jasný jak podle „peněz“, tak podle situací, kdy šest dospělých vkládá svou radost a sny do jednoho potomka.
očekává, že čínské změny budou znamenat dalších 3 – 6 milionů dětí ročně. To zní jako populační revoluce, ale tento „tanker“ bude ve skutečnosti měnit směr jen velmi pomalu. V roce 1990 tvořili lidé starší šedesátí let asi 8 % čínské populace – viz poslední graf. Nyní je to zhruba dvojnásobek (tedy 15 – 16 %). I kdyby se začali Číňané chovat v souladu s výše uvedeným grafem, projeví se to jen postupně. Podle současných projekcí by tak mělo i nadále docházet k dramatickému stárnutí populace a v roce 2040 by mohl podíl starších lidí dosáhnout více než 30 %:
Poměr zhruba jednoho potenciálního penzisty na dva nepenzisty znamená velké ekonomické tlaky (což budeme testovat my sami). Natixis v souvislosti s uvedeným zmiňuje několik základních dopadů na čínskou ekonomiku: Prudký pokles potenciálního růstu, který se projeví v celé ekonomice (včetně inflace) a také v cenách komodit. Dále posun čínské ekonomiky od vnějších přebytků k deficitům a postupný pokles jejích zahraničních investičních aktiv. To znamená, že na globálních dluhopisových trzích by měly sílit prodejní tlaky. Hovoříme přitom o době, kdy bude Čína v globální ekonomice ještě větší silou, než dnes.
Každodenní hektický vývoj na trzích nám často vytěsňuje podobné dlouhodobé trendy mimo naší pozornost. A je pravda, že jejich efekty je v kratším období poměrně těžké vysledovat (mimo extrémnějších jevů, jako je propad cen akcií kondomáren). V delším období jsou ale rozhodující a čínský demografický vývoj aspiruje z hlediska globálních megatrendů na přední pozice důležitosti.