Ve Francii se podpora krajní pravice zvedla během několika málo let z 15 % na 30 % a v některých regionech dokonce na 40 %. Jde o výsledek několika faktorů, včetně rostoucí nezaměstnanosti a xenofobie či zklamání z dlouhého vládnutí levice. K tomu se přidává pocit, že je třeba vyzkoušet něco nového.
Počátek všeho nalezneme v krizi roku 2008 a následné krizi v Evropě, kterou jsme si vytvořili my sami. Vina leží na institucích a na politice, která byla naprosto nevhodná. Týká se to zejména zemí eurozóny. Tato měnová unie má jednu společnou měnu, ale devatenáct různých vládních dluhů a devatenáct sazeb, které jsou předmětem spekulace finančních trhů. Také tu najdeme devatenáct rozdílných sazeb z korporáních zisků a různé systémy sociální podpory. Taková unie fungovat nemůže a fungovat nikdy nebude.
Proti nenávistnému nacionalismu, který nyní Evropu ohrožuje, se dá bojovat jen hlubokými změnami v eurozóně. Ty musí podpořit růst a zaměstnanost a příkladem musí jít malá skupina zemí. Po řeckém fiasku, ke kterému došlo minulé léto, začal francouzský prezident François Hollande prosazovat svou myšlenku na nový parlament pro eurozónu. Nyní musí Francie přijít s konkrétním plánem a dosáhnout v jednáních s ostatními zeměmi kompromisu. Jinak dojde k monopolizaci této myšlenky zeměmi, které se uchylují k izolacionismu. Tedy hlavně Velkou Británií a Polskem.
V první řadě by bylo vhodné, kdyby evropští vůdci a zejména francouzští a němečtí politici uznali své chyby z minulosti. Je zapotřebí dlouhé řady reforem, k některým došlo, k některým ne. Ale jejich absence nemůže vysvětlit to, proč v HDP eurozóny došlo mezi lety 2011–2013 k tak hlubokému propadu. Navíc se tak stalo v době, kdy v americké ekonomice probíhalo oživení. Není pochyb o tom, že oživení eurozóny bylo zadušeno pokusem o prudké snížení fiskálních deficitů. Utažené rozpočty mají za vinu i to, že v roce 2015 se HDP eurozóny stále nedostal nad úroveň z roku 2007.
Kroky ECB a Fiskální kompakt pomohly k zastavení propadu, ale oživení je stále slabé a přetrvává krize důvěry. Co je třeba učinit nyní? Měli bychom uspořádat konferenci na téma dluhů. Ta by se měla podobat konferenci, která se konala v poválečných letech a která významně pomohla tehdejšímu Německu. Cílem by mělo být snížení dluhů. V první fázi by mohly být všechny dluhy nad 60 % HDP vloženy do společného fondu a tyto dluhy by byly spláceny až poté, co se daná země dostane na trajektorii silného ekonomického růstu. Historie je takovému řešení jednoznačně nakloněna. Po překročení určité úrovně zadlužení totiž ztrácí smysl jeho splácení, které trvá celá desetiletí. Namísto toho je lepší dluhy transparentně snížit a investovat do růstu. Nakonec z toho těží i věřitelé.
Popsaný plán vyžaduje vytvoření nového systému správy eurozóny, který zajistí, aby k podobným katastrofám už v budoucnu nedocházelo. Jinak řečeno, v zájmu daňových poplatníků je vytvoření parlamentu eurozóny. K tomu se musí přidat posun směrem ke společné dani ze zisků, která by zvýšila zdroje pro investice. Ty by měly být navýšeny zejména v oblasti inovací a vzdělání mladých lidí.
V budoucnu se nově organizovaná eurozóna bude muset rozhodnout, jakou výši vládního dluhu by měly jednotlivé země mít. V Německu je řada ekonomů a politiků, kteří se obávají toho, že v nově vytvořeném parlamentu by byl postoj Německa přehlasován. Musíme si ale uvědomit, že na pokraj současné propasti nás dovedla rigidní pravidla, která z eurozóny vytlačila demokratické rozhodování. Je tedy načase náš přístup změnit.
Francie, Itálie a Španělsko mají dohromady asi 50 % celkové populace eurozóny a jejího produktu. Německo má přibližně 25% podíl. Pokud by zmíněné tři země prosazovaly plán na vytvoření efektivně fungujícího parlamentu, muselo by k nějakému kompromisu dojít. Pokud by jej Německo tvrdohlavě odmítalo, což se ale nyní zdá nepravděpodobné, bude těžké čelit argumentům proti dalšímu používání eura jako společné měny. Jeho opuštění nyní prosazuje zejména krajní pravice, ale stále více je tato možnost zajímavá i pro extrémní levici. Je tedy načase provést skutečné reformy, které by eurozóně umožnily fungovat ku prospěchu všech.
Autorem je ekonom Thomas Piketty.
Zdroj: NYBooks