Ve své době se hodně hovořilo o skupině zemí BRIC. Tedy o Brazílii, Rusku, Indii a Číně jako určitém subjektu, který má smysl posuzovat jako celek. Dnes už se z řady dobrých důvodů tento koncept nepoužívá, asi největší pozornost ze strany investorů je věnována Číně a Indii. Svým způsobem stranou zájmu zůstala Brazílie.
Třeba známý investor Mark Mobius dlouze rozebírá plusy a mínusy investic do prvních dvou zmíněných zemí, k Brazílii udává, že může mít potenciál, ale bude hodně záležet na politickém vývoji. A této zemi se nyní zajímavým způsobem věnují na stránkách VoxEU ekonomové Guilherme Lambais a Nuno Palma.
Ekonomové uvádějí, že diskuse o brazilské ekonomice se zaměřují na témata, jako je tzv. past středních příjmů, pomalé tempo růstu produktivity nebo nerovnost. Ale „některé z problémů, které souvisejí s růstem Brazílie, mají kořeny sahající staletí do minulosti.“ Využívají tak data z let 1574 až 1920, aby poskytli hlubší pohled na brazilské hospodářství, které podle nich po dobu delší než 200 let zhruba stagnovalo. Až konec otroctví v roce 1888 odstartoval trvalý nárůst produktu na obyvatele.
Nově dostupná data u Brazílie ukazují, že „HDP na obyvatele v Brazílii byl na konci 16. a na začátku 17. století překvapivě vysoký, srovnatelný s Pyrenejským poloostrovem. To však neznamenalo začátek trvalého vzestupu příjmů na hlavu. Místo toho jejich úroveň v 17. století klesala a poté zůstala po více než 200 let téměř beze změny. Konkrétní vývoj ukazuje následující obrázek:
Popsaná dlouhodobá stagnace není podle ekonomů ojedinělá. „Jiné studie ukázaly podobné vzorce pro části koloniální Latinské Ameriky, pro ekonomiky bohaté na zdroje, které uvízly v tzv. těžební institucionální rovnováze.“ Brazílie se však liší v tom, jak dlouho trvalo toto stagnační období navzdory velkým posunům v exportu komodit, změně hranic nebo demografickým změnám. A ekonomové se ptají: „Proč se tedy tak velké, na zdroje bohaté kolonii integrované do globálních komoditních sítí nepodařilo dosáhnout trvalého růstu?“
Dřívější odpovědi na tuto otázku často poukazovaly na vliv plantážního zemědělství, dominanci velkých statků nebo omezené domácí trhy. Jiné studie tvrdily, že velká a elastická nabídka pracovní síly udržovaná otroctvím a pozdější imigrací zabránila vzniku mzdových tlaků. Tedy tlakům, které by mohly vést ke změnám zvyšujícím produktivitu. A ekonomové přidávají svůj pohled: Naše výsledky ukazují, že otroctví snižovalo efektivní poptávku a silná závislost ekonomiky na nucené práci také zpomalila motivaci k technologickým změnám a mechanizaci. To koresponduje se zkušenostmi z jiných otrokářských společností.
Zákaz obchodu s otroky v letech 1808, 1831 a nakonec v roce 1850 a úplný konec otroctví v roce 1888 tak korespondují s nástupem prvního období dlouhodobého růstu brazilského HDP na obyvatele. „Otroctví nebylo jediným faktorem, ale naše výsledky naznačují, že byl ústředním a dříve nedoceněným,“ dodávají ekonomové s tím, že brazilský růst však zůstal ve srovnání s dramatickou akcelerací tehdejších průmyslových zemí mírný. Do roku 1920 Brazílie výrazně zaostávala za západní Evropou a USA, přestože v rámci Latinské Ameriky a ve srovnání s Portugalskem si vedla relativně dobře.
Pokračování v zítřejším Víkendáři.