V posledních 20 letech se zhruba půl milionu Italů ve věku 18 až 39 let vystěhovalo do zahraničí, zejména do hospodářsky dynamičtějších zemí Evropské unie, jako jsou Německo, Francie a Velká Británie. A to jsou jen oficiální údaje; skutečná čísla jsou pravděpodobně mnohem vyšší, možná i více než dvojnásobná. Proč mladí Italové tolik touží odejít?
Z nedostatku politického zastoupení to není. Od roku 2013 se podíl poslanců mladších 40 let v italském parlamentu zvýšil z 7% na 13%. Itálie má dnes navíc jednu z nejmladších vlád ze všech rozvinutých zemí (pouze Francie je na tom lépe). A jednačtyřicetiletý premiér Matteo Renzi je nejmladším předsedou italské vlády v historii.
Přesto zůstávají mladí Italové hluboce nespokojení se stavem své země a s ekonomickými příležitostmi, které jim může nabídnout. Navzdory Renziho slibu, že zavede reformy s cílem omladit ekonomiku a instituce v zemi – na kteréžto platformě se dostal v roce 2014 k moci –, odešlo od té doby přibližně 90 000 Italů ve věku do 40 let.
Renziho poselství je sice chytře vymyšlené a optimistické, avšak nemůže zakrýt drsnou ekonomickou realitu dnešní Itálie. Ze všeho nejznepokojivější je míra nezaměstnanosti mladých lidí, která dosahuje 39% – je to jeden z nejvyšších poměrů v EU, který výrazně převyšuje unijní průměr 20%. A v situaci, kdy 26% lidí do 30 let nechodí do školy, nemá zaměstnání a ani se na něj nepřipravuje – jedná se o druhou nejvyšší míru v EU hned po Řecku –, se strukturální nezaměstnanost mladých lidí bude jen obtížně korigovat.
Dokonce i zaměstnaní mladí lidé mají důvod být nešťastní. Podle Eurostatu se mladí Italové řadí k lidem, kteří jsou nejméně spokojení se svým zaměstnáním, přičemž mnozí z nich jsou přesvědčení, že nejlepší pracovní místa zabírají ti, kdo mají dobré konexe. A korupce skutečně představuje pro Itálii dodnes velký problém; například poslední dva starostové Říma museli odejít z úřadu kvůli porušení zákona. A v loňském Indexu vnímání korupce, který sestavuje organizace Transparency International, figuruje Itálie na 61. místě, za všemi rozvinutými ekonomikami.
Ještě horší je, že italská ekonomika už léta stagnuje. Jistě, stále zůstává osmou největší ekonomikou světa s příjmem na obyvatele ve výši zhruba 26 000 eur a relativně vysokou mírou hrubých úspor na úrovni 18% HDP. Reálný HDP však v letech 2000 až 2015 lehce poklesl a reálný příjem na obyvatele se snížil o 0,5%. Zvlášť obtížné byly roky 2012-2014, kdy měla hluboká a vleklá recese za následek propad reálného HDP o 2,1% a propad reálných příjmů na obyvatele o 4,3%.
Není nijak překvapivé, že pro mnoho mladých lidí se emigrace jeví jako lepší možnost než nezaměstnanost či podzaměstnanost doma, kde jsou odkázaní na podporu svých rodin. Někteří z nich samozřejmě i v zahraničí skončí tak, že vykonávají nejistá či neuspokojivá pracovní místa. Pro většinu schopných a nejlépe kvalifikovaných mladých lidí je však šance na vybudování kariéry ve zvoleném oboru v zahraničí podstatně vyšší než v Itálii.
Proto nikoho nepřekvapí zjištění, že nejvyšší pravděpodobnost odchodu existuje u nejkvalifikovanějších Italů. Tento trend započal koncem 80. let u doktorandů a výzkumných pracovníků, kteří nemohli sehnat místo na místních univerzitách, hierarchicky ovládaných, náchylných ke korupci a živořících kvůli nedostatku financí. Později se k nim připojila řada dalších profesionálů, od lékařů a poskytovatelů zdravotní péče přes knihovníky až po softwarové specialisty.
Tento trend do jisté míry vyvažuje imigrace, kdy za každého Itala, který odejde ze země, přijdou (podle oficiálních údajů) tři novousedlíci. Z demografického hlediska je tento příliv cizinců – něco přes pět milionů osob neboli 8,3% populace – pro Itálii pozitivním vývojem. Kromě toho, že má Itálie po Německu nejstarší populaci v celé EU (na každého člověka ve věku do 15 let připadá v průměru 1,5 člověka staršího 65 let), také její úhrnná plodnost dosahuje 1,35 dítěte na ženu, kterážto hodnota patří mezi nejnižší na světě a je zhruba srovnatelná s Japonskem.
Omezená nabídka kvalifikovaných pracovních míst v Itálii v porovnání s jinými rozvinutými zeměmi v EU však ovlivňuje i migrační toky. Třicet procent zahraničních pracovníků v zemi se domnívá, že má kvalifikaci na lepší práci, než jakou vykonává, takže Itálie ztrácí přitažlivost, zejména pro kvalifikované profesionály. V důsledku toho se počet imigrantů přijíždějících každoročně do země snížil od roku 2007 na polovinu, zatímco počet emigrantů se ztrojnásobil.
A ti, kdo v Itálii zůstávají – Italové či cizinci –, obvykle patří k nejméně kvalifikovaným zaměstnancům. Přibližně 41% obyvatel Itálie má jen základní vzdělání, což je podstatně vyšší poměr než ve většině jiných evropských zemí (s výjimkou Portugalska, Malty a Španělska). Plných 17% obyvatel Itálie navíc odchází ze škol předčasně a jen 22% mladých lidí získá terciární vzdělání.
Dobré je, že se Itálie spolu se svými partnery z EU už zavázala ke zlepšení těchto vzdělávacích výsledků. Evropská komise ve své růstové Strategii Evropa 2020 – jejímž cílem je vytvoření „chytré, trvale udržitelné a začleňující ekonomiky“ – vyžaduje, aby země snížily do roku 2020 podíl osob předčasně opouštějících školu pod 10% a zajistily, aby nejméně 40% lidí ve věku 30-34 let mělo ukončenou nějakou formu vyššího vzdělání.
Tyto cíle však představují jen jeden aspekt efektivní strategie oživení italské ekonomiky a její schopnosti přitahovat špičkové talenty. Italská vláda musí splnit také svůj cíl dál zlepšovat flexibilitu trhu práce a bojovat s korupcí, a to i ve formě protežování příbuzných a známých. Stagnující světová ekonomika a dědictví dlouhé recese nicméně tomuto cíli nenahrávají, takže se reformy budou zavádět jen obtížně. Přinejmenším si to vyžádá nějaký čas.
Do té doby se budou mladí Italové dál snažit vybudovat si budoucnost jinde. Dokonce ani mladý a svěží premiér je nedokáže přesvědčit, aby v zemi zůstali.
Paola Subacchiová je výzkumnou ředitelkou pro mezinárodní ekonomii v organizaci Chatham House a hostující profesorkou Boloňské univerzity.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org