Nedávné zisky provládních reformních kandidátů v íránských parlamentních volbách poskytly prezidentu Hasanu Rúhánímu v polovině funkčního období vítanou vzpruhu. Obrovské ekonomické problémy však přetrvávají. A v nadcházejících měsících vytyčí právě ony bitevní linie mezi prezidentem a jeho ultrakonzervativními protivníky v parlamentu i mimo něj.
Volby se obvykle vyhrávají a prohrávají podél politických linií a ani nedávné hlasování v Íránu není výjimkou. V tomto případě však existují důvody věřit, že významným hnacím motorem politické změny byly ekonomické ohledy, o čemž svědčí i mohutná účast u hlasovacích uren. Od loňského července, kdy Írán podepsal průlomovou jadernou dohodu s pěti stálými členy Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a Evropskou unií, dosahuje očekávání obyvatel, že se hospodářská situace zlepší, horečnatého vrcholu.
Rúhání si je důležitosti ekonomických očekávání dobře vědom; právě ona ho koneckonců vynesla v roce 2013 do prezidentské funkce. Nedávná předvolební kampaň opětovně čerpala sílu ze slibu zlepšení ekonomické situace, kterou těžce poznamenala léta tvrdých hospodářských sankcí a špatného domácího řízení. Proto dal Rúhání vysokou prioritu dosažení dohody s okolním světem, která udělá tečku za jadernou kapitolou a vydláždí cestu k hospodářskému zotavení.
Ekonomiku, kterou Rúhání zdědil od svého předchůdce Mahmúda Ahmadínežáda, pokřivily roky velkorysého přerozdělování ropných příjmů směrem k prezidentovým stoupencům a poté ji zasáhla stagflace v důsledku hospodářských sankcí, jež americký viceprezident Joe Biden označil za „nejtvrdší v historii“. V roce 2013, kdy Rúhání nastoupil do úřadu, přesahovala inflace 40% a HDP klesl o 6%.
Rúháního trampoty dále zhoršila hospodářská destabilizace po zavedení rozsáhlých finančních sankcí, jež odřízly Írán od mezinárodní bankovní soustavy. Země nemohla prodávat ropu a potýkala se s blokádou centrální banky ze strany Spojených států a EU, takže Rúhání čelil obrovským problémům, když se snažil nastartovat růst a zkrotit cenovou spirálu.
Určitých úspěchů dosáhl při snižování inflace, která dnes klesla na 13%. Rozproudění růstu se však ukázalo jako těžší úkol. Mezinárodní měnový fond předpovídá, že HDP bude letos stagnovat nebo se sníží, a íránskou ekonomiku by tak mohla čekat recese s dvojím dnem.
Vzhledem ke zrušení sankcí však dnes MMF očekává, že růst HDP dosáhne příští rok přibližně 5% – takové tempo by z Íránu učinilo nejrychleji rostoucí ekonomiku na Blízkém východě. Jeho dosažení bude nezbytné, pokud mají vzniknout pracovní místa; Írán obvykle trpí dvojcifernou mírou nezaměstnanosti, přičemž oficiální nezaměstnanost mladých lidí převyšuje 25%.
V cestě však stojí několik překážek. První z nich je kolaps cen ropy, jež se od poloviny roku 2014 propadly o 70%. K podobně nešťastnému vývoji došlo v roce 1999, kdy se prezident Muhammad Chátamí snažil uskutečnit vlastní reformní experiment a kdy ceny spadly pod hranici 10 dolarů za barel. Nepříznivý vývoj na mezinárodních ropných trzích tehdy stejně jako dnes zhatil první dva roky vládnutí reformně orientované administrativy.
Hlavní příčinou minulé krize byly faktory na straně poptávky související s asijskou finanční krizí. Tentokrát jsou to faktory na straně nabídky, které vytvářejí globální nadbytek ropy s podobnými výsledky. Zastánci konspiračních teorií to zřejmě nechápou, a tak jim lze odpustit poznámky v tom smyslu, že působení reformních prezidentů provází nepříznivý vývoj mezinárodních cen ropy.
Hlavní Rúháního problémy však mají vnitřní ráz. Pramení ze složité porevoluční institucionální architektury Íránu, kterou tvoří labyrint úřadů vybavených rozhodovacími pravomocemi a provázaných s dalšími orgány a agenturami, jež mají zajistit, aby přijaté normy byly v souladu s islámskými principy a revolučními standardy. V posledních desetiletích vedl tento systém na všech úrovních k obrovské politické fragmentaci, ne-li přímo k otevřenému frakčnímu boji. A právě v tomto labyrintu moci svádí Rúhání lítou bitvu s konzervativními protivníky – bitvu, která možná ještě zdaleka neskončila.
Rúháního ekonomické recepty – snaha otevřít hospodářství zahraničnímu obchodu a investičním tokům a zavedení hospodářských reforem, které po ukončení sankcí podpoří soukromý sektor – jsou totiž v rozporu s vizí íránských konzervativců tvrdé ruky. Tito takzvaní „principialisté“ prosazují „odolnou ekonomiku“ stojící po mnoha letech úsporných opatření na zásadě soběstačnosti a využívání domácích zdrojů. Rúháního touha prohlásit Írán za „zemi otevřenou k podnikání“ a povzbudit cizince, aby v íránské ekonomice převzali aktivní roli, proto u nich vyvolává stejné zděšení jako jaderná dohoda.
Oslabení mocenského bloku principialistů v příštím parlamentu je bezpochyby silným sdělením mladého íránského elektorátu. Je v souladu s tím, co někdejší americký prezident Bill Clinton řekl v roce 2005 moderátorovi Charliemu Roseovi: ze všech zemí, v nichž se konají volby, je Írán jediný případ, „kde liberálové či pokrokoví kandidáti získali v šesti volbách dvě třetiny až 70% hlasů… O žádné jiné zemi na světě to říct nemohu, a rozhodně ne o své vlasti.“
Clintona nepochybně potěší, že tento trend pokračuje i po deseti letech. Ačkoliv jsou však principialisté možná v defenzívě, rozhodně nejsou poražení, což dokládá i blížící se bitva o budoucnost ekonomiky.
Právě v této oblasti čeká Rúháního nejtěžší úkol. Po volebním vítězství je pro něj možná v sázce ještě víc, neboť zesílil tlak na to, aby naplnil všeobecná očekávání. Jak ovšem po prohře s Ahmadínežádem zjistil v roce 2005 Chátamí, růst a hospodářské zotavení nemohou jít na úkor touhy voličů po větší rovnosti a sociální spravedlnosti.
Hassan Hakimian, ředitel Londýnského blízkovýchodního institutu a docent ekonomie na SOAS, University of London, je spoluvydavatelem žurnálu Írán a globální ekonomika: Petropopulismus, islám a hospodářské sankce.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org