Někdo tvrdí, že utlumený růst eurozóny je odrazem nedostatečných reforem v zemích, jako je Francie či Itálie. S potřebou těchto reforem lze plně souhlasit, ale jeden stát ukazuje, že absence reforem jako vysvětlení zmíněného útlumu nestačí. Tím státem je Nizozemí, které je na tom s konkurenceschopností velmi dobře a má velký přebytek běžného účtu. Podle Světového ekonomického fóra je dokonce z hlediska konkurenceschopnosti pátou nejlepší ekonomikou na světě. Francie se nachází na 22. místě a Španělsko na 33. místě. Ovšem míra zaměstnanosti ve věkové skupině 25 – 54 let leží v Nizozemí stále asi pět procentních bodů pod předkrizovým maximem a nizozemský trh práce si tedy v tomto ohledu vede podobně jako trh italský. Španělsko je na tom dokonce o něco lépe.
Z hlediska spotřeby na hlavu je na tom dnes Nizozemí asi o 5 % hůře než před deseti lety, tento ukazatel je přitom zřejmě nejlepším indikátorem vývoje životního standardu a Francie i Portugalsko si vedou v této oblasti lépe. Jak je to možné? Malou konkurenceschopnost zde jako vysvětlení určitě použít nemůžeme. Ještě více patrné je to ve srovnání s Belgií, která v podstatě představuje kombinaci Řecka, Itálie a Španělska dohromady. Belgie vstoupila do krize s vysokou zadlužeností, velmi vysokými náklady práce a zhoršující se vnější pozicí. Přesto ale netrpí ani zdaleka tolik, jako nyní Nizozemí.
Podstatným rozdílem mezi Belgií a Nizozemím je fiskální politika. Belgie udržovala tuto politiku volnější, což je částečně odrazem problémů při tvorbě vlády. Nizozemí by uvolněnější fiskální politika pravděpodobně prospěla, ale ani tento faktor sám o sobě popsané rozdíly vysvětlit nemůže. Významnou roli ovšem hraje i to, že nizozemské domácnosti jsou nejzadluženějšími domácnostmi v eurozóně. Je příznačné, že v zemi, kde většina populace žije pod hladinou moře, figuruje asi 30 % vlastníků domů v červených číslech, co se týče jejich čistého majetku.
Nizozemský právní systém také poskytuje pouze malý prostor pro restrukturalizaci dluhů. Zadlužené domácnosti naopak v případě problémů při splácené dluhů čelí tvrdým omezením a to je donutilo k omezení výdajů a používání příjmů převážně pro splátky dluhů. Míra úspor se tak postupně zvedla z 5 – 6 % na 9 %. Celkově se pak vývoj v nizozemské ekonomice posledních let podobá vývoji v Itálii. A je z něj jasně zřejmé, že ať už ekonomiku eurozóny brzdí cokoliv, nelze to shrnout do řečí o „strukturálních reformách“.
Autorem je Matthew C. Klein.
Zdroj: FT, Aphaville