Od let 2008 a 2009 můžeme mezi evropskými zeměmi pozorovat intenzivní konkurenční boj. Ten je zaměřený na výši výrobních nákladů a týká se i velkých ekonomik – Francie, Německa, Itálie a Španělska. Svou konkurenceschopnost v této oblasti zvýšilo Španělsko a také Francie. Tyto země se tak nyní těší i pozitivnímu obratu v investicích a exportech. Naopak v Itálii a v Německu došlo ke zhoršení konkurenceschopnosti.
Graf popisuje dlouhodobý vývoj jednotkových nákladů práce (ULC) ve zmíněných zemích. Ke znatelnému poklesu ULC došlo po roce 2008 ve Španělsku a tato země je na tom nyní z pohledu nákladové konkurenceschopnosti nejlépe. Nejhorší pozici má naopak Německo. Jeho ULC klesaly až do roku 2007, poté se ale trend změnil a nyní je nákladová konkurenceschopnost této ekonomiky nejhorší:
Ve Španělsku bylo popsaných změn dosaženo kombinací stagnujících mezd a rostoucí produktivity. Podobná je situace ve Francii, kde došlo k útlumu růstu mezd doprovázenému růstem produktivity. Naopak Itálie trpí stagnující produktivitou a růstem mezd a podobná je situace v Německu, kde stagnaci produktivity doprovází ještě rychlejší růst mezd.
Pro eurozónu jako celek představuje podobná nekoordinovaná nákladová konkurence problém. Tlaky na snižování nákladů práce zvyšují deflační rizika. A bez vzájemné kooperace je konečným výsledkem jen přesun ekonomické aktivity z jedné země do druhé.
Zdroj: Natixis