V pokrizových letech bylo hodně jednoduché nechat se strhnout do řad zkázopravců, kteří vidí za každým rohem krizi a každý problém interpretují jako bránu ke kolapsu. Vědom si tohoto nebezpečí, byl jsem k podobným tendencím v posledních letech kritický, včetně názorů na velké investice do zlata. Obecně jsem se snažil poukazovat na světlejší stránku věcí tržních i netržních. Doposud to byl pohled správný. Na rok 2017 jsem ale hodně zvědavý, protože nyní se mi zdá, že je namístě mnohem více opatrnosti (neřkuli skepse), než kolik je patrno na trzích a snad i v médiích. Příčinou je Čína a nový americký prezident.
Ohledně nové americké vlády a její politiky panuje na trzích snad až nezřízený optimismus. I několik týdnů po volbách se mi ale při vší snaze nedaří nalézt jeho základ. „Rovnice“, skrz kterou se na celou věc dívám, je v podstatě jednoduchá: Jak může zemi a její ekonomice dlouhodobě prospívat do sebezahleděný a ulhaný jájíček bez sebemenší sebereflexe? Ano, jeho „program“ může vyvolat povrchní nadšení. Ale co přijde po něm?
Uvedený pohled na situaci v USA je přirozeně značně subjektivní a určitě se najde řada čtenářů, kteří souhlasit nebudou. U Číny tomu tak bude také, nicméně zde už přece jen existuje řada tvrdých dat, které neradostný pohled dosti objektivizují. Nedávno jsem například poukazoval na to, že země čelí odlivu kapitálu a tlakům na oslabování měny. Je dost dobře možné, že právě toto bude to nejslabší místo, kde vše povolí. Nechci zde ale dnes znovu rozebírat různé scénáře dalšího vývoje, nicméně všechny dobré ve svém jádru stojí na tom, že čínská vláda a komunisté si samy vypustí rybník. Tj., provedou hluboké změny v systému, které jim samotným uberou na moci a vlivu.
Šampaňské teče proudem…
Pokud bych si měl tipnout, řekl bych, že v USA se frikce mezi očekáváním a realitou začnou objevovat poměrně rychle, ovšem v Číně se může celý kolotoč monetárně úvěrové expanze, fiskální stimulace a ad-hoc hašení nejžhavějších problémů točit ještě dlouho. V obou případech se ale každopádně dostávám do role, kterou bych snad nenazval pesimistou, ale mnohem umírněnějším optimistou. Míra nadšení trhů je naopak vysoká a hezky jí ukazují následující tři grafy. John Authers z FT v nich demonstruje, že rok 2016 byl rokem dvou polovin a ta druhá měly brýle na růžovo.
První obrázek ukazuje návratnost hypotetického portfolia s krátkými pozicemi na akciích a dlouhými na dluhopisech (značně defenzivní portfolio – vyznačeno červeně) a portfolia s krátkými pozicemi na dluhopisech a dlouhými na akciích. Vítěz je jasný a vliv výsledku amerických prezidentských voleb také:
Druhý obrázek ukazuje návratnost portfolia s dlouhými pozicemi na defenzivních akciích a krátkými na cyklických titulech (červeně) a pozicemi opačnými. I zde je patrné, že druhá polovina roku přinesla na trhy značný optimismus ohledně dalšího vývoje, protože investoři se vrhli na cyklické tituly a defenzíva upadla v nemilost. I zde vidíme významný skokový dopad „politického“ faktoru:
Hodně podobný obrázek ukazuje i vývoj na drahých a průmyslových kovech. Dlouhé pozice na průmyslových a krátké na vzácných vynášely v druhé polovině roku mnohem více, než dlouhé na vzácných a krátké na průmyslových (tedy portfolio sestavené v duchu očekávaného zhoršení ekonomické situace a vysoké nejistoty):
Ve druhé polovině roku se tedy mohutně slavilo, ale jak upozorňuji v nadpise, letos bych s tím šampaňským byl opatrnější. A je to takový ten typ rady, u které bych se rád mýlil. Hezký nový rok.
Investiční disclaimer