V měnové unii musí její členské země vydávat dluhopisy v měně, kterou nemohou přímo tisknout. Vzdávají se své monetární suverenity výměnou za nižší náklady spojené s obchodem a hladším tokem zahraničního kapitálu. Řada zemí, které vstoupily do eurozóny, se také těšila, že bude těžit ze stability Německa a poklesu vysokých rizikových prémií, kterým čelily kvůli jejich předchozí historii vysoké inflace a devalvaci. V podstatě jde ale o stejné argumenty, které hovořily ve prospěch zlatého standardu v devatenáctém století, píše Matthew C. Klein pro FTAlphaville.
Země na periferii eurozóny, které se vzdaly vlastní měny, tedy doufaly, že euro povede k integraci s bohatým severem a vyššímu životnímu standardu. Svou ztrátou monetární suverenity ale riskovaly vyšší zranitelnost v případě krizí, které dolehly na řadu chudších zemí v osmdesátých a devadesátých letech.
Země eurozóny se v případě krize musí spoléhat na restrukturalizaci dluhů a snižování mezd v případě, že dojde k obratu v toku kapitálu. Jsou dokonce zranitelnější než rozvíjející se ekonomiky, protože země jako Brazílie či Korea mohou přestat vázat kurz své měny k dolaru a začít tisknout peníze k podpoře domácího bankovního systému. I země, které používají zlatý standard, jej mohou relativně jednoduše opustit. Ovšem členské země eurozóny žádný jednoduchý způsob vystoupení z měnové unie k dispozici nemají.
Byly tedy předpokládané přínosy eura dost vysoké, aby ospravedlnily s ním související rizika? Naše dosavadní zkušenosti naznačují, že ne. Ekonom Martin Sandbu ale dodává jednu důležitou věc: Daná země má stále dost flexibility i v případě, že ztratila svou monetární suverenitu. Problém Evropy podle něj spočívá v tom, že vlády jednotlivých zemí tuto flexibilitu nevyužily. Konkrétní problém je v tom, že vlády se spoléhají na rozpočtové deficity, ale minimalizace rizik spojených s pevným měnovým kurzem vyžaduje, aby nedocházelo k nadměrnému růstu rozpočtových deficitů. Kapitál, který do dané země proudí, by neměl být typem peněz, jejichž tok se může rychle obrátit. Měl by financovat investice a dlouhodobé projekty.
Vláda tedy může vyvážit negativní efekty ztráty monetární suverenity, vyžaduje to ovšem velmi pevný finanční systém a extrémně proticyklickou fiskální politiku. Navíc je zřejmé, že zranitelné jsou i země, které mají plovoucí kurz. Pokud například centrální banka utahuje svou politiku a kurz měny kvůli tomu posiluje, může to vést k velkému růstu objemu úvěrů denominovaných v zahraničních měnách. Vše může skončit dluhovou bublinou, které se centrální banka chtěla vyhnout. Nové dluhy jsou navíc nebezpečnější, protože jsou denominovány v zahraničních měnách.
Přehnané mohou být i údajné přínosy plovoucího kurzu v oblasti obchodní bilance, a to zejména u menších zemí, které jsou značně integrovány do globálních výrobních řetězců. Někteří ekonomové dokonce tvrdí, že pevný kurz může zvýšit produktivitu, protože vede k zániku málo efektivních společností. Z tohoto pohledu by dokonce bylo pro všechny evropské země výhodné vstoupit do eurozóny.
Pokud platí, že pevný kurz má řadu výhod, a jeho nevýhody lze eliminovat vhodným nastavením celkové ekonomické politiky, můžeme se vlastně ptát, proč nevytvořit jednu velkou celosvětovou monetární unii. Namísto toho, aby měly svůj měnový blok Evropa, Spojené státy, Čína, Japonsko a další země, můžeme zavést jeden světový standard. A co by bylo lepší než zlatý standard? Vytvoření světové měny a Světové centrální banky by bylo extrémně složité, ale zlato by tento problém řešilo poměrně jednoduše.
U zemí, které provázaly svou měnu se zlatem, se před první světovou válkou čekalo, že omezí své vládní výdaje, budou regulovat svůj finanční sektor, umožní pohyb cen a mezd oběma směry a zavedou fungující systém restrukturalizace špatných dluhů. To zní docela povědomě, že? Země se zlatým standardem těžily z lehčího přístupu ke kapitálu, protože se u nich snížilo riziko vysoké inflace. Světovému obchodu dominovaly měny kryté zlatem, a pokud se k nim daná země připojila, snižovalo to transakční náklady a zvyšovalo exporty. Zlato fungovalo jako brzda vládním výdajům a deficitům, což mimo jiné znamenalo, že podporovalo světový mír a bránilo šíření socialismu. Zejména Japonsku se dařilo velmi dobře poté, co v roce 1897 přijalo zlatý standard, i když řada společností se pevného kurzu obávala.
Samozřejmě, že mezi eurem a zlatým standardem existují určité rozdíly. ECB má například možnost intervenovat na trzích, i když její politika se zdá být značně ovlivněna politickou situací v eurozóně a složením jejího vedení. Pokud se ale někdo stále domnívá, že euro je dobrý nápad, neměl by mít mnoho důvodů, proč protestovat proti zavedení zlatého standardu, a to v celé globální ekonomice. Proč by měly být přínosy spojené s integrací a cenovou stabilitou omezeny jen na jeden kontinent?
Autorem je Matthew C Klein.
Zdroj: FTAlphaville