Francie a Německo se snaží ukázat, že hodlají v řadě oblastí úzce spolupracovat. Hovoří se o programech výuky jazyků či o výrobě nové stíhačky a německá kancléřka Angela Merkelová dokonce obecně souhlasí s francouzskými návrhy na hlubší integraci eurozóny, vytvoření jejího společného rozpočtu a ministerstva financí. Ale zatímco všichni srší nápady na nové oblasti spolupráce, o žádnou revoluci nepůjde. Vážné rozpory mezi Francií a Německem přetrvávají v oblasti německých obchodních přebytků, důvěryhodnosti francouzských plánů na ekonomické reformy, solidarity s dalšími zeměmi EU či třeba výdajů na obranu.
Francouzský prezident Emmanuel Macron podobně jako jeho americký protějšek Donald Trump často kritizuje německé obchodní přebytky a dokonce říká, že jsou „nepřijatelné“. V jednom rozhovoru dodal, že „německá konkurenceschopnost pramení částečně z nefunkčnosti eurozóny a slabosti dalších členských zemí“. Německo s podobným názorem zčásti souhlasí. Ministr financí Wolfgang Schäuble například v rozhovoru pro Der Spiegel uvedl, že přebytek běžného účtu, který dosahuje asi 8 % HDP, je skutečně příliš vysoký. Názory se ale začnou značně rozcházet ve chvíli, kdy se začne hovořit o řešení.
Macron požaduje, aby Německo začalo své přebytky úspor směrovat na jih Evropy. Jinak řečeno, v podstatě by mělo dojít k vytvoření transferové unie. Schäuble ovšem tvrdí, že takový krok by musel být podpořen německým voličem. Jinak řečeno, nikdy k němu nedojde. Jens Weidmann, který stojí v čele německé centrální banky Bundesbank, přímo říká, že „není důvod, proč by Italové spolufinancovali stavbu mostů v Německu a naopak“.
Dalším sporným bodem jsou výdaje na zbrojení a ochota podílet se na vojenských operacích. Macron při setkání s Donaldem Trumpem poukázal na rozdíly mezi jeho zemí a Německem, které ve vojenské oblasti panují. Francouzský prezident plánuje zvýšení výdajů na obranu, aby dosáhly 2 % HDP. Merkelová sice dosažení tohoto cíle slíbila také, ale neřekla, kdy k tomu dojde. Macron v této souvislosti hovoří o tom, že „v době zvýšeného nebezpečí je život pod obranným deštníkem někoho jiného naivní“. Na druhou stranu by se Macronovi nemuselo líbit ani to, kdyby Německo své výdaje na obranu skutečně zvedlo. Francie je totiž v současnosti evropskou vojenskou velmocí a takový krok by na přední místo v této oblasti posunul Německo.
Nový francouzský prezident se na domácí půdě snaží prosadit důležité ekonomické reformy a zejména změny na trhu práce. Pokud se mu podaří omezit překážky, které plán na snížení rozpočtových deficitů, utiší kritiku ze strany Německa. Němcům by pak ale nezbylo nic jiného než souhlasit s další reformou celé eurozóny. Berlín je zatím ohledně francouzských reforem spíše skeptický a čeká, jak dopadnou veřejné protesty, které jsou už nyní proti reformám naplánovány.
Schäuble poukazuje na to, že pokud má mít eurozóna svého ministra financí, musí mít i svůj vlastní rozpočet a na to by musely být změněny zakládající smlouvy EU. Merkelová i Macron tvrdí, že nejde o žádné tabu. Hodně však bude záležet na tom, kdo skončí s Merkelovou ve vládní koalici. Pokud to bude FDP a Zelení, otevřenost ke změnám dohod bude velmi omezená.
Macronova kritika nerovnováh v eurozóně v sobě implicitně obsahuje i negativní postoj k politice ECB. Ta se sice snaží o zvýšení inflace, ale prozatím se jí nedaří tohoto cíle dosáhnout a nízká inflace hraje do karet německým exportům. Když se do čela ECB dostal Mario Draghi, šlo o krok směrem, který vyhovuje Francii, zatímco Němci byli pobouřeni. Draghi ze své pozice odejde v roce 2019 a Německo by si přálo vidět v čele ECB někoho ze svých lidí. S tím, jak se bude blížit odchod Draghiho, tak pravděpodobně bude sílit spor o to, kdy by měl do čela banky přijít po něm.
Autor: Nicholas Vinocut
(Zdroj: Politico)