Vladimir Iljič Uljanov, známý spíše pod jménem Lenin, se v polovině dubna 1917 vrátil do Ruska ze Švýcarska poté, co v zahraničí strávil téměř dvacet let. Domů se vracel přes Německo, které v té době bylo s Ruskem ve válečném stavu. Okamžitě se tak u Leninových protivníků objevily spekulace, že byl německým agentem, rozepisují téma . Pokud by se jednou skutečně prokázalo, že agentem byl, významně by to změnilo náš pohled na celou Říjnovou revoluci, během níž se zrodil sovětský komunistický režim. Šlo by zřejmě o nejvýznamnější ovlivnění událostí v zahraniční zemi, vedle něhož by se současné úvahy o ovlivňování amerických prezidentských voleb Ruskem zdály být jen podružnou věcí.
Mocné státy se vývoj v jiných zemích snažily ovlivňovat vždy. Francie během napoleonských válek podporovala irské rebely, aby podkopávali britskou říši, a polské nacionalisty v boji s Ruskem. Británie zase podporovala španělské partyzány v boji proti francouzské okupaci. Němci na tuto scénu vstoupili až později, ale učili se rychle. Dokonce si pro podobné aktivity vytvořili vlastní název: Revolutionierungspolitik, neboli politika vyvolávání revoluce. Německo tak například podporovalo irské nacionalisty a francouzské socialisty s cílem oslabit Británii a Francii. Pokud by tyto dvě země byly vnitřně slabší, mohly se stát oběťmi jejich vlastních Leninů.
Rusko, které sužovaly nepokoje, bylo slabým článkem aliance mezi ním, Británií a Francií. Německo se proto zaměřovalo zejména na něj a na podkopání vlády cara. Němci nepodporovali pouze bolševiky, ale i jejich socialistické protivníky. Lenin nemusel z německé podpory těžit nejvíce, ale jeho činy se staly nejvýznamnějšími. Od jeho soudruhů jej neodlišoval pohled na komunismus, ale jeho fanatický nesouhlas s válkou a podpora nezávislosti Ukrajiny. Lenin tvrdil, že revolucionáři by měli „infiltrovat armádu, vyvolat vzpouru a otočit ji proti vládě“.
Leninovy plány byly tak výbušné, že Němci dokonce zasáhli proti jejich šíření v předních bojových liniích, protože by mohly vyvolat zatčení a odsouzení bolševiků za velezradu. Ze stejného důvodu rozšířili zprávy o tom, že vlak, ve kterém Lenin přes Německo projížděl, byl „zapečetěn“. Ve skutečnosti tomu tak nebylo, Lenin během cesty několikrát vystoupil a přespal v hotelu. Podle některých svědků dokonce pronesl projev v zajateckých táborech.
Bolševici provedli první pokus o puč dva týdny po Leninově návratu do Ruska a požadovali přátelství s Německem (tvrdili, že „Němci jsou naši bratři“). K druhému pokusu došlo v červenci a Lenin spolu s deseti dalšími bolševiky byli následně obviněni ze zrady a ozbrojené rebelie. Svědci během procesu hovořili o převodu peněz ze Stockholmu, praní peněz přes německé importní firmy a německém financování bolševických novin Pravda. Bolševici podle svědků platili lidem za to, že během protestů nesou jejich transparenty (deset rublů). Leninovi se sice podařilo uprchnout do Finska, většina jeho soudruhů ale byla skutečně zatčena.
Když se Lenin po říjnové revoluci skutečně dostal k moci, nedělal si s podezřením z jeho spolupráce s Němci velkou hlavu. Jedním z jeho prvních kroků bylo zaslání nabídky na bezpodmínečné ukončení palby na východní frontě. Když pak byly v Rusku zveřejněny tvrdé podmínky Brestlitevského míru, na Lenina pršela obvinění z toho, že je „německým agentem, Jidášem a zrádcem“. Lenin sám sobě své kroky ospravedlňoval tím, že jde o taktické tahy, které slouží vyšším cílům komunismu. Je ale těžké si představit, že před soudem složeným z běžných Rusů by podobné argumenty během války obstály. Podporu, které se mu dostávalo ze strany Německa, nelze zpochybnit. A jeho kroky, jako byla protiválečná agitace či nabídka bezpodmínečného ukončení bojů, byly pro Německo coby válečného protivníka Ruska výhodné. Musíme jen doufat, že mocenská centra ve Washingtonu, Paříži, Berlíně či Moskvě jsou dnes proti novým Leninům mnohem odolnější.
(Zdroj foto: Wikimedia)