Historikové až donedávna ignorovali období hladomoru, který panoval na Ukrajině v letech 1932–1933. Když o něm například v padesátých letech hovořili ukrajinští emigranti v Kanadě, byly jejich zprávy většinou považovány za nacionalistickou propagandu. Někteří novináři ze Západu jako Gareth Jones či Malcolm Muggeridge přitom o hladomoru na ukrajinském venkově psali. Speciální komise pak v roce 1988 americkému Kongresu sdělila, že „Josef Stalin a jeho blízcí spolupracovníci spáchali v letech 1932–1933 na Ukrajincích genocidu“, otevírá Donald Rayfield text pro The Literary Review.
V devadesátých letech se otevřely ruské a ukrajinské archivy. K dispozici jsou tak zprávy očitých svědků hladomoru a dokonce dopisy umírajících vesničanů. Ještě ve třicátých letech totiž sovětské pošty posílaly do zahraničí dopisy adresované příbuzným, kteří emigrovali. Důvodem je možná to, že v odpovědích byla často i tvrdá měna, kterou bylo možné konfiskovat. Navíc je nyní přístupná korespondence mezi Stalinem a jeho kumpány. Z ní je zřejmé, že si byli jasně vědomi důsledků svých činů. Pouze jim unikala hloupost celého plánu, který měl prodejem obilovin dostat do země průmyslové stroje a z rolníků učinit dělníky.
Za genocidou stojí obvykle nějaká perverzní logika. Jejím cílem je snížit velikost populace, zabrat nějaké území či třeba sjednotit národ tím, že byl nalezen nějaký rasový, náboženský nebo třídní obětní beránek. Stalinova logika ale zřejmá není. Na počátku třicátých let se ceny obilovin nalézaly skutečně nízko a jejich prodejem nebylo možné získat nové průmyslové technologie. Pravděpodobnější ale je, že pro nákup amerických strojů byla spíše využívána otrocká práce v gulazích, která přinášela zlato, nikl a diamanty. Konfiskace potravin byla každopádně neefektivní a na polích hnily hromady obilovin namísto toho, aby byly převáženy do přístavů. Jediným jasným motivem Stalina tak byla nenávist vůči Ukrajině a jejím rolníkům.
Ukrajina bojovala během občanské války za nezávislost. K socialismu se stavěla většinou pozitivně, ale rolníci požadovali soukromé vlastnictví půdy. Stalin měl navíc dobrý důvod k velkým obavám z Ukrajiny, protože ta měla dobré vztahy s Polskem. Někteří jeho politici se totiž stavěli ostře proti komunismu a země otevírala svou náruč emigrantům, kteří proti němu bojovali.
Tématu ukrajinského hladomoru se ve své nové knize Red Famine: Stalin's War on Ukraine věnuje známá historička Anne Applebaumová. Poukazuje na to, že hrozný hladomor let 1931–1922, který se dotkl mnohem více Rusů než Ukrajinců, mohl zabít stejný počet lidí, jako tomu bylo v letech 1932–1933. Jediné, co tomu zabránilo, byla mezinárodní a zejména americká pomoc. Rolníci na Ukrajině se podle této historičky necítili nikdy v bezpečí, snahy o kolektivizaci vyprovokovaly v roce 1929 a poté i v roce 1930 jejich protesty. Ty byly natolik silné, že se rolníkům podařilo dostat pod svou moc celá města.
Vláda vlnu násilí eskalovala a komunističtí pohlaváři, kteří nesouhlasili s konfiskací potravin, se stali obětí čistek. Situace se zlepšila až v roce 1934, ale jen proto, že naživu zůstalo již mnohem méně lidí, které bylo třeba nakrmit. Celkový počet obětí hladomoru je ale těžké odhadnout, protože nelze přesně spočítat jeho dopad na úmrtnost novorozeňat a na nižší porodnost. Hladomor panoval i v jiných částech Sovětského svazu, důkazy a zprávy o něm ale nejsou tak bohaté. Umírali kvůli němu například kazachští nomádové.
Applebaumová se domnívá, že hladomor na Ukrajině souvisí s podezíravým pohledem na ukrajinský nacionalismus. V Sovětském svazu byly například podporovány jazyky jednotlivých národů s tím, že musely sloužit socialismu. Minoritní jazyky, které by v zemích jako USA či Brazílie pravděpodobně zanikly, tak v Sovětském svazu kvetly. Ovšem s jedinou výjimkou, a tou byla ukrajinština. Byla zpochybňována samotná existence tohoto jazyka a Ukrajinci si na rozdíl od Uzbeků mohou právem stěžovat na to, že u nich probíhala i kulturní genocida.
Applebaumová ale odmítá, že genocidou by byl hladomor. Genocida je podle ní termín, který ukazuje na určitý konkrétní cíl, jehož má být s jejím použitím dosaženo. Ten podle ní v případě ukrajinského hladomoru chybí. Namísto genocidy je tak vhodnější hovořit o zločinu proti lidskosti. A Applebaumová dodává ještě jeden postřeh: Hladomor se nakonec stal symbolem ukrajinských snah o vybudování jednoho národa. Ruský útlak tak pomohl sjednotit politicky, nábožensky a kulturně rozdělenou zemi.