Víkendář: Německo by se opět mělo stát vojenskou velmocí

Německo je uznáváno po celém světě, moc a vliv Spojených států upadá. Opak platí o autoritářských režimech. Němci by tak měli upustit od své zdrženlivosti ve vojenské oblasti a postavit se konečně do čela Evropy. Tato země se vyhnula násilí v přelomovém roce 1989, byla schopná hladkého znovusjednocení. Je skeptická k jakékoliv formě extremismu a je pevně zakotvená v transatlantické demokratické komunitě. Vidíme to jasně na politické debatě či v německém tisku. Otázkou ovšem je, zda tento stav může trvat i nadále, říká historička Anne Applebaumová.

Může se to zdát jako otázka podivná. Samo Německo se cítí být pevnou částí západní aliance, objevují se dokonce hlasy, že by se mělo stát jejím novým vůdcem. Spojené státy se totiž pod vedením Donalda Trumpa otáčí dovnitř, mohou opustit agendu volného obchodu a dokonce i své demokratické kořeny. Německo se skutečně jeví jako vhodný nový kandidát. Kancléřka Angela Merkelová požívá vysoké důvěry v celé Evropě, její země si díky snaze o ochranu životního prostředí a lidských práv získala vysoké morální postavení. K tomu se přidává síla průmyslu a exportů.

Jenže tento stav sám o sobě nepřetrvá. Mezi lety 1945–1989 poskytovala Západu bezpečí americká armáda. Dnes existuje řada zemí, které nesdílí německý pacifismus a politiku nenásilí. Některé z nich najdeme přímo na hranicích Evropy. K tomu existuje řada důvodů, proč pochybovat o ochotě USA jít s nimi do konfrontace. Trump může být extrémem, ale jeho postoje odráží americkou vyčerpanost a pochyby o transatlantické alianci. Německo by mělo mít vlastní plán pro případ, že Američané již svou dřívější roli hrát přestanou.

Takový plán zatím Němci nemají. Jejich vojenská síla je nedostatečná a tudíž nemají potřebnou váhu na to, aby udrželi Evropu v bezpečí před Ruskem, nebo aby nastolili mír na Blízkém východě a tím ukončili uprchlickou krizi. Nejsou ani schopni dosáhnout změn v Libyi, jen o nich neustále hovoří. Německo vyřešilo problém znovusjednocení, ale když jde o širší region, jeho aktivity jsou zanedbatelné. Namísto toho se někdy snaží předstírat, že neexistuje.

V roce 2013 přitom ruská letadla simulovala útok na Stockholm, v roce 2016 Rusko přesunulo rakety schopné nést jaderné hlavice do Kaliningradu. Když NATO ohlásilo vojenská cvičení, která měla odradit Rusko od dalších intervencí, německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier je označil za řinčení zbraněmi. Nyní se stává rozpočet armády volebním tématem, což je při ubohém stavu Bundeswehru mimořádně nezodpovědné.

Nejde jen o vojenskou obranu. Dnešní Islámský stát či Kreml jsou mnohem sofistikovanější než Sovětský svaz, který Německo okupoval a postavil berlínskou zeď. Tyto subjekty používají své lidi, kteří ovlivňují domácí politiku cílových zemí přes sociální sítě. Bohatí lidé ze zahraničí včetně Rusů se snaží ovlivnit domácí politiku svými penězi a korupcí. Německo může být právem hrdé na svou vládu práva, ale i tu lze podkopat. Stane se tak ve chvíli, kdy ani nebude vědět, proti čemu se má bránit. A podle mého názoru to nyní možná skutečně neví.

Chápu historické důvody, které vedou k německé váhavosti ohledně konfrontací. Vážím si jí stejně jako názoru, že problémy lze řešit na institucionální úrovni a ne bojem. Jenže naivitu omlouvat nelze. Pokud Německo nechce vytvořit svou vlastní silnou armádu, mělo by spolupracovat s jinými zeměmi EU a zejména s Francií a Británií na vytvoření evropských vojenských sil. Ty by měly chránit evropské hranice. Mohly by být součástí NATO a měly by s ním spolupracovat. Ovšem doba totální závislosti na USA je pryč.

To samé platí o ochraně před kybernetickými útoky. V Německu se hodně mluví o údajné kyberšpionáži ze strany USA, i když přímé důkazy o ní neexistují. Když ale ruští hackeři ukradli tisíce dokumentů z německého parlamentu, žádné velké pozdvižení to nevzbudilo. Víme také, že Rusové se snaží zkorumpovat a zmanipulovat politický život v Polsku, České republice a na Ukrajině. A samozřejmě i ve Spojených státech. Německo nemusí tyto problémy řešit samo, má k tomu dost evropských partnerů. Je ale třeba, aby nejbohatší evropská země stála v čele. Na straně Němců to bude vyžadovat změnu v jejich přemýšlení, avšak času není nazbyt. Podobně jako v roce 1989 platí, že pokud si chceme udržet, co máme, musíme se změnit.

Autorkou je historička Anne Applebaumová, která je uznávanou odbornicí na Rusko a v roce 2004 obdržela Pulitzerovu cenu za knihu Gulag.

Zdroj: Der Spiegel