Na chodníku leží stodolarovka a kolem jdou dva ekonomové. První z nich kolem ní nevšímavě projde a druhý se ho proto zeptá, zda ji neviděl. „Něco jsem viděl, ale musel jsem se splést. Pokud by tam totiž ty peníze ležely, už by je přede mnou někdo zvedl,“ zněla odpověď.
Když něco zní příliš dobře na to, aby to byla pravda, často to pravda skutečně není. Někdy ale ano. Michael Clemens z Centre for Global Development tvrdí, že podobných bankovek na chodnících existuje obrovské množství. Mezi ně patří i jeden zdánlivě jednoduchý krok, který by mohl naše bohatství zdvojnásobit: Otevření hranic.
Příčina je jednoduchá a spočívá v tom, že naše produktivita se prudce zvedá, jestliže se můžeme volně stěhovat do bohatších zemí. Tedy do zemí s dobře fungujícím právním systémem, firmami a dostatkem kapitálu. Ti, kteří pracovali na poli holýma rukama, pak řídí traktor. Ti, kteří z hlíny vyráběli cihly, řídí bagry a nákladní automobily.
Problém Mexiko
Mexičané, kteří se přesouvají za prací do USA, mohou očekávat, že si tam vydělají o 150 % víc. Ti, kteří přicházejí z Nigérie, si tam vydělají dokonce o 1 000 % více. Podle některých ekonomů jsou otevřené hranice mnohem výhodnější než volný obchod. I tak jsou ale podobné myšlenky považovány za pouhou fantazii. A v době brexitu a Donalda Trumpa je jejich naplňování politickou sebevraždou. Otevřené hranice přitom neznamenají zrušení hranic či dokonce konec národní suverenity. Naopak. Atraktivita podobných návrhů spočívá právě v tom, že některé země mají dobrou vládu, systémy a instituce, zatímco jiné jsou v rozkladu.
Lidé v bohatých zemích mají vyšší příjmy díky svému vzdělání, ale hlavně díky institucím, které podporují prosperitu a mír. Je nemožné přesunout kanadské instituce do Kambodžy, ale je relativně snadné přesunout rodinu z Kambodžy do Kanady. Nejrychlejším a nejefektivnějším způsobem, jak eliminovat chudobu ve světě, není poskytování pomoci. Je jím možnost opustit místo, ve kterém chudí lidé žijí.
Gallup v roce 2013 odhadoval, že pokud by byly hranice otevřené, k přesunu jinam by se odhodlalo asi 630 milionů lidí. Tedy přibližně 13 % světové populace. Asi 138 milionů z nich by zamířilo do USA, 42 milionů do Velké Británie a 29 milionů do Saúdské Arábie. Tyto odhady mohou být přehnané, protože lidé neudělají vždy to, o čem hovoří. Opustit své rodiny a domovinu není zase tak jednoduché a řada lidí by tuto oběť neučinila ani ve vidině vyšších příjmů.
Problém mezd?
V Německu jsou mzdy dvakrát vyšší než v Řecku a i když se Řekové mohou volně přesouvat do jiných zemí EU, od roku 2010 se jich do Německa přestěhovalo pouze asi 150 000. Ve Frankfurtu prostě není ani zdaleka tak hezké počasí a nikdo tam nehovoří řecky. Je tedy pravděpodobné, že k masovému exodu by ani v případě otevření hranic jinde ve světě nedošlo. Na druhou stranu jsou příjmové rozdíly mezi mnoha regiony znatelně vyšší než mezi Řeckem a Německem a ne všechny chudé země jsou přímořskými letovisky. V řadě z nich panují totalitní režimy a násilí. Migrace se navíc vyvíjí v čase. A čím více lidí přichází z jedné země do druhé, o to větší motivaci mají k této cestě další.
Je tedy možné, že odhady Gallupu mohou být naopak příliš nízké. V bohatých zemích žijí koneckonců asi 1,4 miliardy lidí, zatímco 6 miliard jich žije v zemích chudších. Voliči v těch prvních se obvykle nebojí určitého počtu přistěhovalců, ale nechtějí být zavaleni imigranty. Obávají se, že by to ohrozilo jejich politický systém, způsob života a vše, kvůli čemu imigranti do jejich země vlastně přišli. Masová migrace by podle nich přinesla vyšší zločinnost a terorismus, nižší mzdy a narušení kulturních tradic.
Důkazy ale tak jasnou řečí nehovoří. V USA je pravděpodobnost uvěznění u přistěhovalců o pětinu nižší než u těch, kteří se v zemi narodili. Ve Švédsku je kriminalita imigrantů vyšší, důvodem je ale hlavně to, že jde zejména o mladé muže. Podobné jsou zkušenosti z jiných evropských zemí. Studie University of Warwick, která se zaměřila na migraci v letech 1997–2000, dokonce tvrdí, že migrace snižuje pravděpodobnost terorismu, protože zvyšuje bohatství ve společnosti.
Problém migrace
Masová imigrace jistě mění kulturu dané země, ale například v USA se dá říci, že k lepšímu. Na druhou stranu je pravdou, že lidé přicházející z neliberálního prostředí si sebou mohou přinést řadu zvyků a hodnot, jako je korupce či intolerance vůči gayům. Ekonomické dopady imigrace jsou pak také různé. Na jednu stranu může dojít k poklesu domácích mezd v určitých oborech, ale na stranu druhou mohou lidé ze zahraničí pomoci eliminovat nedostatek určitých profesí, například lékařů a zdravotních sester.
Pokud se domácí populace obává rostoucího politického vlivu imigrantů, nemusí jim dát volební právo po dobu pěti, deseti let či po celou dobu jejich života. Může se to zdát jako tvrdý postup, ale stále je to lepší, než jim úplně zakázat vstup. Stejně tak je možné požadovat od imigrantů vyšší daně nebo jim omezit přístup do sociálního systému. I to je stále lepší, než je vůbec nepřijmout. A podobné nástroje mohou být použity také pro samotnou regulaci imigrace s cílem vyhnout se náhlé a prudké vlně uprchlíků. Zní to jako obrovská diskriminace a také to diskriminací je. Do zemí Zálivu ale dnes stále přichází pracovat mnoho lidí i přesto, že tam mají pouze minimum práv. A nikdo je nenutí.
(Zdroj: The Economist)