Kniha „Einstein - Jeho život a vesmír“ od Waltera Isaacsona je pozoruhodným umělecko biografickým dílem. Dozvíme se z ní mimo mnoha jiného i to, jak se Einstein postupně transformoval z vědeckého rebela a revolucionáře na obránce starých teorií. Tedy z tvůrce speciální teorie relativity, která bořila do té doby převažující newtonovské představy, na odpůrce kvantové fyziky. Ta totiž drtila i ty poslední zbytky představ o deterministickém světě nezávislém na pozorovateli a obsahujícím nějaké nezávislé a objektivní „něco“ (většinou se hovořilo o „éteru“, jehož definice byly postupně laděny).
Einstein tak strávil druhou část svého života snahou o vytvoření obecné teorie relativity a (mírumilovným) bojem s kvantovou mladou frontou. Bojovalo se zejména s pomocí myšlenkových experimentů, kdy Einstein většinou vyrazil do útoku, ale protistrana jej nakonec dříve či později úspěšně odvrátila. Génius se i přesto pravděpodobně nikdy nesmířil s principem neurčitosti, protože „Bůh nehraje v kostky“. Problém byl možná v tom, že neurčitost není ekvivalentem Boha házejícího si kostkou. Tedy alespoň podle mne.
Ekonomie a fyzika
Často se říká, že ekonomie není jako fyzika. Pro přesnost bychom ale měli dodat, že hovoříme o Newtonově fyzice. Tedy o fyzice nezávislého objektivního světa s jasnými příčinami a následky. O fyzice, kde se svět chová jako kulečníková hra, u které je alespoň teoreticky možno po prvním úderu (velkém třesku) spočítat, jak vše bude probíhat a jak to dopadne. Srovnání se ale mění, pokud se ale začneme přesouvat do fyzikálního světa, kde se elektrony chovají jako částice, či vlna jen podle toho, jakým způsobem na ně hledíme - jak je pozorujeme. Do světa, kde se dá hovořit pouze o pravděpodobnostech, kde se atomy dokonce chovají podle toho, co teprve přijde.
Jedním z hlavních „kvantových“ projevů ekonomiky pozorovatelným na makroúrovni jsou podle mne sebenaplňující se proroctví. Těch jsme v posledních letech mohli prožít celou řadu a to jak pozitivních, tak negativních. U těch druhých jde o různé krize likvidity, či runy na banky. Příkladem těch prvních může podle mne být současné mimořádně životaschopné oživení americké a konec konců i světové ekonomiky. V podobných případech dochází „jen“ k tomu, že náš prvotní pohled na věc, nakonec přes chování trhů a všech možných ekonomických subjektů skutečně naše prvotní „proroctví“ naplní.
Z uvedeného by se mohlo zdát, že nám tedy stačí jen jedna (ekonomická) teorie, respektive doporučení: Dívat se na vše tak, jako by to bylo v tom nejlepším stavu. Všimněme si, že pokud se nám to zdá absurdní, znamená to, jediné – zvolili jsme si Newtona a argumenty z jeho roviny pohledu. Pak nám ale nemůže dávat smysl ani třeba takový Shakespeare s jeho „Beauty is in the eye of the beholder“. Tím, že „krása je v oku toho, jež na ní hledí“ totiž říká to samé, jako kvantová fyzika (a ne pouze to, že krása je subjektivní).
Potřebuje newtonovská ekonomie revoluci?
Pokud se tedy přesuneme k deterministické newtonovské ekonomii, čelíme zejména po poslední krizi palbě argumentů tvrdících, že její střední proud totálně zklamal. Podle mne jde ale do značné míry jen o další projev našeho alibismu. Krize nám v podstatě ukázala jediné: Pokud budete hamižní a budete ignorovat rizika ve finančním a bankovním systému, dopadne to zle.
Po krizi se pak jasně ukázalo, že fiskální kontrakce ekonomiku skutečně potopí. Že monetární stimulace jí ve chvíli, kdy prudce roste peněžní poptávka, pomůže a nevyvolá přitom vysokou inflaci. A příkladů toho, kdy základní keynesiánsko-monetaristické poučky fungují poměrně dobře, by se dalo najít více. Pokus o jejich doladění najdeme například ve studii „A new paradigm for the introductory course in economics“ (Samuel Bowles, Wendy Carlin, 2017). Její jádro shrnuje následující tabulka, která porovnává základ samuelsonovského středního proudu a jeho východiska s tím, co bychom k nim měli dodat:
Ano, trhy nejsou ani zdaleka vždy efektivní, informace nejsou symetrické a zadarmo, my nejsme racionální, v ekonomice jsou frikce a ona sama nemusí mít tendenci k automatické stabilizaci. To vše bychom měli mít vždy na paměti. Problém je podle mne jen v tom, že kdybychom to chtěli vměstnat do nějaké teorie, dostaneme se ve své podstatě k behaviorální ekonomii a financím. Ty hezky a přínosně popisují řadu iracionalit, omezení, a celou řadu sociálních a psychologických jevů ovlivňujících naše chování. Ale newtonovská ekonomická teorie, či model se z nich nakonec dá vytvořit jen těžko. Nemusí se nám to totiž líbit, ale dostáváme se opět do oblasti těžko stravitelné kvantové ekonomie pravděpodobností a jednoty pozorovatele a pozorovaného. Newtonovské modely prostě nejde ladit donekonečna.