Tak se stále více zdá, že o osudu elektromobility nebude rozhodovat spotřebitel přímo, ale přes své volené zástupce. Jinak řečeno, elektromobily budou na trh tlačit, či naopak jejich postup brzdit vlády, regulace, dotace, daňové úlevy a pod.
Následující obrázek ukazuje žebříček zemí podle počtu vozidel a u každé z nich je barvou slupce vyznačen postoj k elektromobilitě. Modrá znamená jasně stanovený časový plán na rozvoj elektromobility (omezení spalovací mobility), žlutá plán stanovený jen rámcově. Červeně jsou vyznačeny země s cílem v podobě prodejů elektromobilů a jen země nahnědlé zatím nic podobného nemají:
Téměř 80 % trhu tedy podle grafu jde směrem k plánované podpoře elektromobilů a restrikcím vůči vozům s tradičními spalovacími motory. Dnes tímto úvodem ovšem nesměřuji k úvaze o vzestupu a možném pádu Tesly, či třeba dalšímu osudu německých automobilek. Položme si namísto toho prostou, na první pohled až hloupou otázku: Na co budou elektroauta vlastně jezdit?
Elektřina bude totiž přirozeně jen energetickým mezičlánkem - na počátku energetického řetězce přesunujícího nás z bodu A do bodu B bude nějaký primární zdroj energie. A pokud půjde všechno elektrifikačním směrem, bude jej muset být hodně: Bloomberg nedávno přišel s následujícím odhadem růstu spotřeby elektřiny vyvolaného elektromobilitou:
Podle Bloomberg New Energy Finance tak budou elektroauta v roce 2040 vytvářet 5 % celkové poptávky po elektřině. Je zřejmé, že v různých regionech bude tato poptávka uspokojována různými zdroji. Například Čína bude pravděpodobně stále dost závislá na uhlí, v Evropě bude stále významnější roli hrát plyn. Celosvětový mix z roku 2015 a očekávaný mix v roce 2040 ukazuje následující obrázek. Je sice z dílny Exxonu, který dramatický rozvoj elektromobility nečeká (či si nepřeje?), ale pro demonstraci snad stačí:
Zdroj: Exxon
Pokud se tedy naplní očekávaný vývoj, tak „průměrný“ globální elektromobil pojede v roce 2040 asi ze 30 % na uhlí a ropu, z necelých 30 % na plyn, asi z 10 % na jádro a z 30 % na obnovitelné energie. Trochu detailnější odpověď na položenou otázku už by musela brát v úvahu zejména to, kdy budou auta dobíjena. Zajímavá je v této souvislosti německá studie „Modelling the Weekly Electricity Demand Caused by Electric Cars“ (2015, autory jsou Nicolai Mallig, Michael Heilig, Christine Weiss, Bastian Chlond, Peter Vortisch).
Studie poukazuje na to, že v Německu by podle vládního plánu měl v roce 2020 podle cíle vlády brázdit silnice milion elektrovozů. Tvrdí, že jde o „ambiciozní cíl“, ale podle použitých modelů dodává, že 65 – 70 % celkově odcestovaných vzdáleností může být skutečně ujeto na baterie. Jde tedy o nezanedbatelný potenciál, ale je tu jeden háček. Podle studie to totiž vypadá, že nabíjení baterií by probíhalo zejména během špičky. A to by znamenalo, že tato dodatečná poptávka po elektřině by byla pokryta zejména plynovými elektrárnami. Což trochu chladí nadšení z toho, jak elektrovozy sníží emise - v konečném důsledku bychom pak v Německu a možná celém regionu měli hovořit spíše o plynomobilech. Studie tak dochází k závěru, že celá tato akce má smysl jen v případě, pokud bude kombinována s „inteligentní strategií nabíjení“.
Bezesporu by pak zelenosti elektromobility pomohlo i to, kdyby v budoucnu uměle nesnižovala kapacitu baterií u vozů nižších cenových hladin. Jak jsme se totiž před několika dny dozvěděli, firma na Floridě na dálku odemkla maximální kapacitu baterií. Chvályhodný krok, kterému ale předtím předcházel krok trochu rozporuplný. Nic na tom nemění ani fakt, že spalovací konkurence jej v jiné obdobě používá také.