Největší populaci na světě mají Čína a Indie, méně známé je ale pořadí za nimi. Na třetím místě figurují Spojené státy s 331 miliony obyvatel a za nimi Indonésie s 265 miliony obyvatel. Její ekonomika je přitom devátá největší na světě, velikostí se podobá té britské či francouzské. A odhaduje se, že v roce 2050 by mělo jít o čtvrtou největší ekonomiku světa, před kterou by se nacházely pouze Čína, Indie a Spojené státy. Nová analýza z dílny Mezinárodního měnového fondu „Realizing Indonesia’s Economic Potential“, kterou zpracovali Luis E. Breuer, Jaime Guajardo a Tidiane Kinda, poskytuje řadu informací o tomto rostoucím gigantu světové ekonomiky.
Po finanční krizi roku 1998, která postihla velkou část Asie, provedla Indonésie rozsáhlé reformy a decentralizovala své hospodářství. Pravomoci i finanční zdroje částečně přešly od vlády k místním samosprávám, které převzaly zodpovědnost i za zdravotní péči, vzdělání na základní a střední úrovní, investice do infrastruktury a řadu dalších oblastí. Snížila se tak dominantní role centrální vlády, která byla „dědictvím postkoloniálního období“.
Země také zavedla plovoucí měnový kurz, fiskální pravidla omezující rozpočtové deficity a dluhové limity. Centrální banka začala cílit inflaci, došlo k restrukturalizaci bankovního sektoru. Dotace cen elektrické energie a paliv se zaměřily pouze na domácnosti s nízkými příjmy a proběhla řada dalších tržních reforem. Výsledkem bylo zvýšení tempa růstu produktu, které je zřejmé z následujícího grafu:
Druhý graf popisuje vývoj veřejného dluhu (relativně k produktu) a fiskální bilance. Obojí je podle ekonomů z MMF na zvládnutelné úrovni, míra zadlužení přitom postupně klesla z téměř 90 % HDP v roce 2000 na téměř 20 % HDP v roce 2011:
Ekonomové poukazují na to, že několik asijských zemí mohlo v minulosti těžit z takzvané „demografické dividendy“, kdy demografický vývoj znatelně přispíval k jejich ekonomickému růstu. Indonésie si této „dividendy“ užívá stále a podle projekcí by měla dlouhodobě zvyšovat růst HDP asi o jeden procentní bod. A zemi se nedaří jen na čistě ekonomické rovině. Klesá míra chudoby a úmrtnosti novorozenců, prodlužuje se očekávaná délka života. Lepší se přístup k pitné vodě, dodávky elektrické energie a přístup k internetu.
Země ale stále trpí „rigidní regulací trhu práce“, nízkými daňovými příjmy a málo rozvinutým finančním trhem. Výrazně se nepodílí na asijských výrobních řetězcích, nepřitahuje zahraniční investice v potřebném měřítku a trpí nízkým růstem produktivity, který v posledních letech doléhá na tempo růstu. Je také zranitelná, co se týče možného zpomalení čínské ekonomiky. Dalšímu rozvoji neprospívá ani to, že jde o zemi rozprostřenou na tisících ostrovech, kde se hovoří mnoha stovkami jazyků, propukají etnické tenze a přetrvává nerovnost.
Zdroj: Tim Taylor, The Conversable Economist, MMF