V ekonomii se často hovoří o trilematu měnové politiky, podle kterého si daná země může vybrat jen dva z následujících tří cílů: Pevný měnový kurz, dokonalou mobilitu kapitálu a nezávislou monetární politiku, která se odvíjí pouze od situace v domácí ekonomice. Jak ale poukazuje hlavní ekonom investiční banky Natixis Patrick Artus, toto obecně přijímané trilema „je už ve své původní verzi mylné“.
V současné době si většina zemí volí kombinaci dokonalé mobility kapitálu a nezávislé monetární politiky, což znamená, že musí mít flexibilní měnový kurz. Toho je třeba proto, že v případě ekonomického šoku, který vyvolá růst sazeb, přichází příliv kapitálu do země, který tlačí na posílení měnového kurzu. Pokud naopak sazby klesají, kapitál míří ze země pryč a měnový kurz oslabuje. Při kombinaci nezávislé měnové politiky a volného pohybu kapitálu je tak nemožné udržet pevný měnový kurz.
V praxi se ale s popsanou kombinací objevují stále větší problémy, které pramení z rostoucího objemu mezinárodních kapitálových toků. Pokud tedy dochází ke změně monetární politiky, dostaví se velké posuny v měnových kurzech a prudce se zvyšuje volatilita na měnových trzích. Podle Artuse to platí zejména o rozvíjejících se ekonomikách. Přesně z toho důvodu se nyní stále více hovoří o tom, zda je kombinace flexibilního kurzu, volného toku kapitálu a nezávislé monetární politiky skutečně tou nejvhodnější. Artus ale jde dál a tvrdí, že samotný koncept trilematu je chybný a důvodem jsou monetární externality.
Pokud bychom totiž chtěli hovořit o skutečně nezávislé monetární politice, nesměly by existovat tyto externality. Jejich existence je ale zřejmá, a to například z vývoje po roce 2013, kdy Bank of Japan uvolnila svou měnovou politiku, oslabila tím měnový kurz a japonské exporty začaly získávat podíl na světových trzích na úkor jiných zemí. V takovém případě nelze hovořit o skutečně nezávislé monetární politice, protože její důsledky se projevují i za hranicemi dané země.
V praxi hrozí zejména situace, kdy uvolnění politiky v jedné zemi tlačí na uvolnění politiky v dalších zemích tak, aby zabránily posilování svých měnových kurzů a ztrátě podílu na globálních trzích. Výsledkem tohoto nekoordinovaného postupu je pak celosvětově příliš uvolněná monetární politika a podle Artuse je řešení jediné: Nesnažit se o nezávislou měnovou politiku, ale naopak o její mezinárodní koordinaci.
Zdroj: Natixis