Pokud bych měl vybrat svého kandidáta na nejslabší místo moderního kapitalismu, asi by to byl tunel. Ne v tom smyslu, v jakém se o něm hovoří u nás. I když i ten dokáže napáchat velké škody a přimět řadu lidí k úvahám o tom, že pokud s moderními auty bouráme, byl by asi lepší návrat k žigulíku (viz moje páteční úvaha). Na mysli mám tunel, o kterém hovořil už před mnoha desetiletími Albert Hirschman. Podívejme se na jednu z jeho forem, kterou mám konkrétně na mysli.
Následující dva grafy porovnávají vývoj produktivity a reálných mezd v USA a v Evropě. Obě ekonomiky vykazují hodně podobný trend: Produktivita dlouhodobě roste rychleji než mzdy (přerušovanou čarou je v obou grafech vyznačen poměr obou proměnných). Nebo obráceně řečeno, mzdy nerostou tak rychle, jako produktivita.
Po letech kapitalismu, který prospíval všem (a mimo jiné popíral marxistické vidění budoucnosti a světa), tak od osmdesátých let nabral vývoj opět směr k systému, kde práce dostává stále menší podíl na upečeném koláči. Což v praxi často znamená, že ti nejbohatší dál prudce bohatnou, zatímco střední střída svým životním standardem cca stagnuje. A tu se do hry dostává mechanismus onoho Hirschmanova tunelu. Zkráceně jde o následující: V tunelu dojde k dopravní zácpě, po nějaké době se opět začne pohybovat levý pruh. Řidiči v pravém pruhu se radují v očekávání, že po chvíli se pohne i jejich řada. Jenže ta se stále nehýbe a frustrace v tomto pruhu nakonec roste ještě více, než v době, kdy se nehýbalo nic.
Zrovna tak je to s příjmy a bohatstvím ve společnosti. Pokud bohatnou všichni, je vše v pořádku. Pokud nějakou dobu bohatne jen určitá skupina lidí, bývá to také v pořádku, protože zbytek společnosti to vnímá jako známku blížícího se zvýšení životního standardu pro všechny. Pokud k tomu ale nedojde, frustrace roste více, než kdyby stagnovaly příjmy a bohatství všech. „Nevyvolená“ skupina lidí totiž začne podezřívat tu druhou, že podvádí, či celý systém z toho, že je sám o sobě nakloněn jen některým.
Rozšiřování oné v grafech vyznačené mezery a obecně růst příjmové nerovnosti ve vyspělých zemích bývá často připisováno na vrub globalizaci, které na globální trh práce vrhla velký objem levné pracovní síly. Trochu paradoxně tak snížila příjmové rozdíly mezi vyspělým a rozvíjejícím se světem, ale zároveň zvýšila ty na Západě, kde se nyní společnost „v pravém pruhu“ začíná bouřit. U nás sice tyto tlaky tolik nevnímáme, protože jsme společností s relativně rovnoměrně rozdělenými příjmy a bohatstvím, ale to z nás činí spíše výjimku.
Vedle globalizace mohou svou roli hrát i „roboti“ a podezříváme i rostoucí tržní sílu velkých společností. Na hlavní příčině přitom dost záleží a zejména na tom, zda je svou povahou stálá (asi ti roboti a nové technologie nahrávající vyjednávací síle kapitálu), či přechodná (dopad globalizace na globální cenu práce). Pokud je přechodná, křivky v grafech by se bez zásahu zvenčí měly začít zase potkávat. Pokud jde o jev, který by měl trvat i nadále, budeme muset volnému trhu možná trochu pomoci s příjmovou rovností, nebo se velká část společnosti rozhodne, že lepší jsou žigulíky, které jezdí sice mizerně, ale za to je má každý.