Podle názoru některých amerických politiků a byznysmanů je vztah mezi USA a Čínou „too big to fail“, což v tomto kontextu můžeme vnímat jako „příliš důležitý na to, aby byl vážně narušen“. The American Conservative ovšem tuto doktrínu zpochybňuje. Tvrdí, že po mnoho let sice fungovala, ale chování čínské vlády se stává stále více znepokojivé. Tudíž je namístě uvažovat o tom, zda je vzájemná ekonomická závislost USA a Číny pro Američany skutečně výhodná. A i kdyby byla, měl by tento vztah opravdu dospět do bodu, kdy prostě nemůže být vážně narušen?
TAC připomíná, že fráze „too big to fail“ získala „ošklivou reputaci“ během poslední finanční krize. Původně totiž popisuje problém morálního hazardu, který vzniká ve chvíli, kdy je nějaká banka či jiná finanční instituce „příliš velká na to, aby padla“. A proto jí musí být poskytnuta vládní pomoc, aby nedošlo k vážným škodám v celé ekonomice. TAC tvrdí, že tyto instituce si toho byly dobře vědomy a podle toho se také chovaly. A celá věc tak skutečně může být dobrým úhlem pohledu na americko-čínské vztahy.
Pokud totiž čínská strana dospěje k názoru, že podle USA jsou vzájemné vztahy nenahraditelné, může si dovolit jinak nepřijatelné věci. TAC se dokonce domnívá, že čínská vláda se na tuto kartu spoléhala ve chvíli, kdy americký prezident Donald Trump začal hrozit obchodní válkou. Jenže se mýlila, protože Trump neblafoval. I tak ale čínská vláda například využila toho, že pokles čínských dovozů sóji poškodí zejména Trumpovu voličskou základnu.
TAC poukazuje na skutečnost, že čínská komunistická strana se nemusí bát nespokojenosti různých zájmových skupin, které mohou být poškozeny jejími kroky. Když například v roce 2010 zastavila exporty kovů vzácných zemin do Japonska, neriskovala ztrátu moci kvůli tlaku těžařů. Kdyby ale kroky japonské vlády vedly ke kolapsu technologického odvětví vyvolanému naprostým nedostatkem kovů vzácných zemin, vážně by ohrozily její stabilitu. Takže tato situace neohrožovala vládu čínskou, ale zejména vládu japonskou, a Peking tak měl navrch. TAC dodává, že s tím, jak roste moc Číny ve světě, bude tento problém stále palčivější.
TAC se tedy domnívá, že Američané by neměli s Čínou navazovat příliš pevné ekonomické vazby. Na druhou stranu to ovšem neznamená, že by je měli všechny úplně zpřetrhat. Tou správnou strategií je dát najevo, že pokud bude třeba, tyto vazby skutečně lze omezit. Jako varovný příklad v tomto ohledu můžeme poukázat na Nový Zéland, jehož ekonomika je s tou čínskou již pevně provázána a z čínské strany je také postupně znát stále agresivnější chování. Například Canadian Security Intelligence Service tvrdí, že se Čína snaží ovlivňovat politické procesy a rozhodování na Novém Zélandu, prosazuje neférové praktiky v obchodě, potlačuje kritiku zaměřenou na ni samotnou a využívá „příležitosti ke špionáži“.
Zdroj: The American Conservative