Zatímco před několika desetiletími barvila americká vláda a média Čínu narůžovo, nyní se podle ekonoma Scotta Sumnera děje opak. To působí kontraproduktivně na vztahy obou zemí (viz včerejší Víkendář). Ekonom jmenuje řadu oblastí, kde jsou podle něj americké informace minimálně zavádějící. Včetně těch, které se týkají vládní podpory, nebo geopolitiky.
„Čína sice poskytuje určité dotace různým průmyslovým odvětvím, ale ty nemají takový účinek, jaký si mnoho lidí představuje,“ tvrdí Sumner. K tomu dodává, že každá dotace pomáhá některým odvětvím a jiným škodí. Celkový dopad na HDP je pak obvykle negativní s několika možnými výjimkami, jako je financování výzkumu a vývoje. „Stejně jako dotace Bidenovy administrativy udělaly jen málo pro americkou ekonomiku, čínské dotace poškodily především tu čínskou.“
„Neustále slyšíme, že Čína vybudovala obrovský průmyslový sektor na světě podváděním. Ale pokud by to skutečně bylo tak snadné, proč totéž neudělala Indie?“ ptá se ekonom. Pravdou podle něj je, že Čína má v mnoha oblastech obrovskou komparativní výhodu a dotace vysvětlují jen velmi málo z čínského úspěchu. Příkladem podle něj je třeba Xiaomi, která se v roce 2021 posunula od mobilních telefonů k elektromobilům a rychle se stala jednou z největších světových automobilových společností. Oproti tomu lze najít v USA příklady velkých dotací, které ani vzdáleně k podobným úspěchům nevedly.
„Téměř každý velký projekt získává nějaké vládní dotace nebo daňové úlevy. Je pak snadné podívat se na ty, které byly úspěšné, a připsat úspěch dotacím,“ tvrdí expert. A poukazuje na to, že podobně jako on kdysi uvažoval i J.D. Vance, který je nyní zastáncem Trumpova pohledu na věc. Vance mimo jiné psal: „Důvodem, proč nepracujeme, je podle nás nějaká vnímaná nespravedlnost. Třeba to, že Obama zavřel uhelné doly, nebo že všechna naše pracovní místa připadla Číňanům. To jsou lži, které si říkáme, abychom vyřešili kognitivní disonanci.“
Vedle čistě ekonomické oblasti Sumner poukazuje na tu geopolitickou. Mimo jiné na to, že „Čína občas nešťastným způsobem šikanuje menší země. Stejně jako v případě hospodářské politiky jsou však americké stížnosti na čínskou zahraniční politiku buď zavádějící, nebo značně přehnané. Čína není a nikdy nebyla neobvykle (!) agresivní velmocí… Kdysi například probíhaly spory mezi USA a Kanadou o vlastnictví různých ostrovů. V 19. století došlo ke sporu o ostrovy San Juan poblíž Puget Sound, což nakonec vedlo k potyčce zvané „Válka prasat“… Představte si, že by stále existovala skupina ostrovů, jejichž nároky na svrchovanost nebyly nikdy vyřešeny. Myslíte si, že by prezident Trump předal spor Mezinárodnímu soudnímu dvoru a riskoval prohru s Kanadou, nebo by tam poslal americkou námořní pěchotu?“ ptá se Sumner.
Ekonom pak zdůrazňuje, že nepodporuje postoj Číny ve sporech o hranice a ostrovy, ale podle něj se nedají považovat za výjimečné chování mezi velmocemi. Vedle řady dalších pak poukazuje i na to, že „čínská výjimečnost se od americké verze liší minimálně v jednom velmi důležitém ohledu. Zatímco Američané vnímají své hodnoty a instituce jako univerzálně platné, Číňané mají tendenci vnímat své hodnoty a instituce jako specifické pro svůj národ – produkt jedinečné čínské historie, geografie, ekologie a společnosti.“
„Odborníci obviňují Čínu z krádeží duševního vlastnictví, aniž by tato tvrzení zasazovali do jakéhokoli kontextu… Neříká se nám ale, že americká pravidla pro duševní vlastnictví jsou příliš restriktivní a že určitá míra krádeží duševního vlastnictví je optimální… Neříká se nám, že když Amerika poprvé industrializovala, ukradla velké množství duševního vlastnictví Británii… Neříká se nám, že primární vynálezy, které umožnily evropskou globální dominanci, byly ukradeny z Číny (papír a tisk, střelný prach, kompas atd.). Neříká se nám, že velkou část takzvaného „ukradeného“ duševního vlastnictví dobrovolně poskytly naše velké korporace, aby mohly obchodováním v Číně dosahovat velkých zisků,“ míní ekonom.