Sankce, jež americký prezident Donald Trump uvalil na Írán, začaly tvrdě zasahovat ekonomiku země. Inflace, kterou prezident Hasan Rúhání zdánlivě pokořil, se vrátila s plnou silou a v roce 2018 dosáhla 31 %. Podle Mezinárodního měnového fondu se ekonomika letos propadne o 6 % a inflace by mohla dosáhnout 37 %. Mnoho odvětví se potýká s velkými obtížemi a nezaměstnanost roste. Trump se snaží srazit vývoz íránské ropy na nulu a hrozí sankcemi zemím jako Čína, Indie nebo Japonsko, které íránskou ropu dál nakupují.
Jsou však Trumpovy jednostranné akce – přestože Íránu způsobují obrovské těžkosti – skutečně „zaručenou“ politikou, jak jeho administrativa doufá?
Od první světové války využívají vlády hospodářské sankce k dosažení svých mezinárodních politických cílů stále častěji. Navzdory stoletým zkušenostem však jejich opodstatněnost zdaleka není jednoznačná.
Sankce jako módní trend
V posledních desetiletích se obliba hospodářských sankcí ještě zvýšila. Například v 90. letech se sankční režimy zaváděly průměrným tempem kolem sedmi případů ročně. Ze 67 případů z tohoto desetiletí byly dvě třetiny jednostrannými sankcemi, které uvalily Spojené státy. Odhaduje se, že během prezidentského působení Billa Clintona bylo nějakou formou amerických sankcí zasaženo zhruba 40 % světové populace, tedy 2,3 miliardy lidí. Drtivou většinu sankcí přitom uvalují velké země na malé. USA mají v současné době v platnosti téměř 8000 sankcí po celém světě, přičemž Írán je zdaleka největším státním terčem.
Kromě toho vyhlásila Rada bezpečnosti OSN od 60. let 30 multilaterálních sankčních režimů na základě článku 41 Charty OSN. Nejúspěšnější z nich zřejmě sehrály klíčovou roli při ukončení apartheidů v Jihoafrické republice a Jižní Rhodesii (dnešním Zimbabwe). Kromě cílení na konkrétní země zavedla OSN sankce i vůči nestátním aktérům, jako jsou al-Káida, Talibán nebo v poslední době takzvaný Islámský stát (ISIS).
Lze však silně pochybovat o tom, že Írán v důsledku Trumpových sankcí změní svoji politiku, natožpak režim. Jednoduchá pravda o hospodářských sankcích totiž říká, že jakkoliv je jejich uplatňování rozšířené, v mnoha případech selhávají. Rozsáhlá studie 170 případů uvalení sankcí z 20. století dospěla k závěru, že pouze třetina jich dosáhla stanoveného cíle. Další studie odhaduje, že míra úspěšnosti sankčních režimů je nižší než 5%.
7 omylů ohledně sankcí
Tak vysoké procento neúspěchu naznačuje, že vlády často používají k ospravedlnění sankcí pomýlené argumenty a pokřivují naše chápání jejich důvodnosti a efektivnosti. Nabízí se sedm hlavních nepochopení či omylů, přičemž každý z nich je zapotřebí vyvrátit.
Za prvé jsou prý sankce ospravedlnitelné jako jemnější a humánnější alternativa války. To je ovšem podcenění potenciálu mezinárodní diplomacie k řešení konfliktů. A ve skutečnosti mnohdy sankce spíše vydláždí cestu k válce, než aby ji odvrátily: například invaze do Iráku pod vedením USA v roce 2003 následovala po 13 letech mezinárodních sankcí vůči této zemi.
Druhý argument zní, že „pokud sankce bolí, pak jistě fungují“. Toto kritérium účinnosti však nedefinuje, co pokládáme za úspěch. Ještě horší je, že neodpovídá důkazům, ze kterých vyplývá, že sankce ubližují rozsáhlým segmentům civilního obyvatelstva – a to i v případě, že se z nich vyjmou základní potřeby, jako jsou potraviny nebo léčiva. Omezují hospodářský růst, podkopávají produkci a způsobují krachy firem, což má za následek vyšší nezaměstnanost. Sankce mohou také podněcovat inflaci tím, že omezují dovoz a přiživují měnové krize.
Za třetí se často tvrdí, že sankce jsou „chytré“ a „cílené“. V praxi jsou ovšem všeobecné hospodářské sankce kolektivním trestem. Ždímají střední vrstvy a nepřiměřeně zatěžují nejchudší a nejzranitelnější občany, kteří přitom bývají největšími oběťmi režimů, k jejichž potrestání jsou sankce určené.
Za čtvrté některé vlády ospravedlňují sankce jako způsob, jak podporovat a prosazovat lidská práva. Důkazy však naznačují, že mezi těmi, kdo sankcemi trpí nejvíce, obvykle figurují skupiny občanské společnosti a nevládní organizace. Autoritářské režimy vykreslují sankce jako akt zahraniční agrese a ekonomické války proti své zemi a často obviňují lidskoprávní aktivisty, že se spolčují s nepřítelem. Odtud je už jen malý krůček k zásahům proti těmto organizacím pod záminkou zajištění národní bezpečnosti.
Írán se tohoto scénáře drží. Trumpem nařízené květnové odstoupení USA od jaderné dohody s Teheránem z roku 2015 v kombinaci se zavedením nového kola sankcí osmělilo zastánce tvrdé linie v Íránu, kteří dnes tvrdí, že jejich nedůvěra v USA byla oprávněná, a tlačí Rúháního středovou administrativu do kouta. Podobně i sankce vůči Iráku Saddáma Husajna v 90. letech vedly k všeobecné destrukci tamní občanské společnosti a pomohly rozdmýchat politiku rozlišování identit a sektářství, která dál rozvrací zemi i širší region.
Páté tvrzení zní, že sankce jsou nezbytné a účinné pro dosažení změny režimu. Odhlédneme-li však od případů Jihoafrické republiky a Zimbabwe, je tento argument pravděpodobně ze všech sedmi nejslabší – jak dokládá dlouhověkost režimů vzdorujících sankcím v zemích typu Severní Koreje, Kuby či Barmy. Dokonce i blokáda Kataru, kterou v červnu 2017 zavedly Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Egypt, jen zvýšila popularitu emíra a vedla k tomu, že se významná část obyvatelstva postavila za něj.
Za šesté se tvrdí, že sankce oslabují postižené vlády. Hospodářské sankce však zhoršují podnikatelské a investiční klima, a tím si vybírají daň převážně na soukromém sektoru. Přinejmenším se moc stává centralizovanější a koncentrovanější, poněvadž vlády ve větší míře kontrolují dodávky strategických komodit, jichž bývá v důsledku sankcí nedostatek.
A konečně prý sankce účinně brání šíření jaderných zbraní. I v tomto bodě je však bilance prokazatelně slabá. Od roku 1970, kdy vstoupila v platnost Smlouva o nešíření jaderných zbraní, získaly jaderné zbraně čtyři země: Izrael, Indie, Pákistán a Severní Korea. Tři z nich toho dosáhly v době, kdy čelily sankcím.
Úspěch či nezdar hospodářských sankcí se v konečném důsledku měří podle toho, zda sankce dokážou vynutit změnu režimu nebo změnu chování dotyčné vlády. Vzhledem k převažujícím omylům v jejich chápání není nikterak překvapivé, že velmi často – jak pravděpodobně znovu uvidíme i v Íránu – nedosáhnou ani jednoho z obou cílů. Podstatně jistější je, že kvůli destabilizaci Íránu bude celý region nebezpečnější než kdykoliv dříve.
Autor: Hassan Hakimian, ředitel Londýnského blízkovýchodního institutu a docent ekonomie na koleji SOAS při Londýnské univerzitě, je spoluvydavatelem žurnálu Írán a globální ekonomika: Petropopulismus, islám a hospodářské sankce.
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org