Po letech slušného růstu se letos dostavuje prudké zpomalení celého globálního hospodářství, mezinárodní obchod stagnuje. Hlavní ekonomka OECD Laurence Boone na stránkách VoxEU tvrdí, že u monetární politiky se hovoří o jejím omezeném stimulačním potenciálu, větší prostor by měla dostat politika fiskální a také strukturální reformy. K fiskální stimulaci by mohlo dojít zejména v eurozóně. Pokud by zde byl proveden „ten správný druh veřejných investic zaměřených na infrastrukturu, vzdělání či klimatické změny, došlo by jak ke stimulaci, tak k podpoře dlouhodobého a udržitelného rozvoje“, tvrdí ekonomka a její kolega Marco Buti.
Poslední indikátory naznačují, že zpomalení ve světové ekonomice pokračuje, doléhá na ni rostoucí nejistota daná zejména tenzemi mezi Spojenými státy a Čínou, geopolitickým vývojem na Blízkém východě a situací kolem brexitu. Pokud by se spojil negativní vývoj v těchto oblastech, mohlo by to mít na hospodářství znatelný dopad.
Evropu navíc tíží pokles potenciálního růstu, který začal už po roce 2000. Ten vyvolává obavy z dlouhodobé stagnace, která se ale může týkat i Spojených států. Po poslední recesi pak podle ekonomky hraje významnou roli také pomalejší rozšiřování nových technologií a jejich adopce firmami. K tomu se přidávají demografické změny a snížená chuť na reformy.
Soubor těchto faktorů „volá po revizi obecně uplatňované politiky“. Další monetární akomodace stačit nebude. Nominální tempo růstu se přitom v řadě zemí pohybuje nad výší sazeb u vládního dluhu a podle ekonomky se dá očekávat, že tomu tak bude ještě řadu let. Tento stav tak otevírá prostor pro zvýšení veřejných investic. Strukturální reformy by se měly zaměřit na zvyšování produktivity.
Fiskální intervence jsou podle ekonomky efektivnější v prostředí nízkých inflačních tlaků. Monetární politika by tu fiskální pak mohla podporovat tak dlouho, jak dlouho se bude inflace držet pod cílem centrálních bank. Eurozóna jako celek tak má pro fiskální uvolnění prostor, i když situace se v jednotlivých zemích liší. Nyní se ale očekává, že fiskální politika bude v následujících dvou letech působit zhruba neutrálně. Uvolnění na této straně by pomohlo i reformám, protože ty se obecně provádí jednodušeji v prostředí, kdy se ekonomice dostává podpory, a ne v době, kdy se propadá do útlumu.
Boone se domnívá, že ekonomice nyní hrozí posun do parciální rovnováhy, kde se sníží růstová očekávání, zaměstnanost a poklesnou inflační očekávání. To by mohlo roztočit negativní spirálu a to je nezbytné zvažovat při hodnocení negativ a přínosů možné stimulace. O fiskálním uvolnění by se tak mělo uvažovat jako o nástroji managementu rizika a jednat preventivně. Podle ekonomky se dá počítat s vysokými fiskálními multiplikátory a „jen mírným dopadem na vývoj dluhu“.
Ekonomka v neposlední řadě tvrdí, že země jako Německo nutně potřebují větší investice. A po celé EU „téměř polovinu firem ve svých investicích brzdí neadekvátní infrastruktura a nedostatečný přístup k digitální infrastruktuře“. Vysokorychlostní sítě jsou přitom páteří moderních ekonomik a základem pro inovace firem a jejich rozvoj. K tomu je podle ní zapotřebí investic do zdravotní péče a vzdělání a také do zelených technologií a posunu směrem k uhlíkové neutralitě a větší udržitelnosti.
Boone ve své úvaze mimo jiné prezentuje následující graf, kterým podporuje své tvrzení o tom, jak velkou brzdu představuje pro evropské společnosti zaostalá infrastruktura. Podle obrázku je digitální a dopravní infrastruktura nejmenším problémem pro společnosti v Maďarsku, Estonsku a Nizozemí, naopak největší na Slovensku, v Lotyšsku a Itálii. Moc pozitivní není situace ani v Německu, Česká republika se spolu s Polskem, Belgií a Španělskem pohybuje blízko průměru celé EU:
Zdroj: VoxEU