V polovině března 2011 mezinárodní odborníci tvrdili, že Sýrie je stabilní zemí, které se nedotýká arabské jaro. Za pár dní tu propukla občanská válka, která stále pokračuje, píše Economonitor a ptá se, kde udělali odborníci chybu. „Řada z nich se obvykle dívá na ideologické, náboženské či politické faktory. Jenže to nestačí. Přehlíží se totiž hrubé chyby spáchané v oblasti práce s přírodními zdroji, které tuto zemi dovedly k válce,“ píše Economonitor.
Portál uvádí, že syrské zemědělství se zaměřovalo na bavlnu a obilniny, které jsou náročné na vodu. Zavlažovací systémy pak nepracovaly na principu postřiku, ale zaplavování půdy vodu, což vedlo k rozsáhlému plýtvání. Většina lidí v zemi kvůli tomu čelila nedostatku vody, zatímco privilegované elity jej necítily. Polovina vody používané v zavlažovacích systémech totiž pocházela z podzemních zdrojů, které byly příliš zatíženy a hladina vody v nich soustavně klesala.
V Sýrii tak docházelo k masivnímu plýtvání životně důležitým zdrojem. Odhaduje se, že 78 % zdrojů vody bylo používáno neudržitelným způsobem. Země tak byla stále citlivější na období sucha a k tomu se přidaly klimatické změny, které tato období prodlužovaly. Libanon, Irák či Izrael jimi trpí také a platilo to i o mimořádném suchu z roku 2006. Jenže Sýrie „se nikdy neobtěžovala s tím, aby si vytvořila ochranný systém tak, jako tyto země“, píše Economonitor. Není tedy podle něj divu, že nakonec to byla v tomto regionu právě tato země, kterou postihla krize.
Plýtvání přírodními zdroji postihlo zejména severovýchod země. Ten je historicky chudý a vládou byl zanedbáván. Jeho naděje se v minulosti upínaly k tomu, že mu vláda pomůže díky vyšším příjmům z ropy. A poté k pomoci založené na rozvoji vodního hospodářství, ke kterému došlo právě v této oblasti. Jenže vláda použila tyto vodní zdroje opět způsobem, který vyhovoval zejména privilegovaným. Výsledkem byl i rostoucí nedostatek potravin.
Konflikt v této zemi tak vznikl kvůli tomu, že lidé byli stále nespokojenější s tím, že se jejich vláda nestará o zajištění základních potřeb a namísto toho plýtvá nenahraditelnými zdroji. Pokud by pak mezinárodní společenství chtělo této zemi efektivně pomoci, nemělo by se zaměřovat na to, jak konflikt utišit, ale na zajištění základních potřeb a odolnosti ekonomiky a společnosti vůči negativním šokům.
Ekonom Larry Summers i Mezinárodní měnový fond tvrdí, že každý dolar investovaný do veřejné infrastruktury přináší v podobných případech tři dolary na produktu. V tomto smyslu jde o pravý oběd zadarmo a v případě Sýrie by to u investic do hospodaření s vodou a zemědělství mohlo platit dvojnásob.
Zdroj: Economonitor