Vonyo: Proč Československo neprošlo stejným hospodářským zázrakem jako Západ

V roce 1945 skončil nejstrašnější válečný konflikt ve světové historii. Přínesl doposud nepoznanou destrukci a ztráty na lidských životech. Jak na stránkách VoxEU poukazuje ekonom Tamas Vonyo z Bocconi University, následujících 25 let bylo obdobím rychlého hospodářského rozvoje, za kterým stálo několik hlavních faktorů. 

„Většina evropských ekonomik rozdrcených válkou se dostala na svůj předchozí výkon během pěti let. A následujících 25 let se zapsalo do historie jako období mimořádné makroekonomické stability a společenského pokroku,“ píše ekonom. Přispěl k tomu poválečný růst populace, imigrace i to, že průmyslové podniky prošly válkou často bez větší škody. Platilo to i o elektrárnách a průmyslu v Německu a Itálii. Velkou překážkou byla zničená infrastruktura, zejména zbořené mosty a železniční tratě. Díky mobilizaci a počátečnímu udržování státem přísně řízeného systému se ale tyto překážky rychle odstranily. Tím se zabránilo akutnímu nedostatku jídla a zboží, což eliminovalo možné sociální nepokoje a také vysokou inflaci. 

Vonyo tvrdí, že největší brzdou se postupně staly institucionální a geopolitické faktory. Bylo nutné upustit od státem řízeného systému a přikročit k liberalizaci cen a mezd. Bylo třeba vypořádat se s nedostatkem dolarů, aby mohl nastat dovoz kapitálového zboží a obnova infrastruktury a výrobních kapacit. V neposlední řadě pak bylo důležité vyřešit „německou otázku“ a obnovit tamní průmysl. Bez „konstruktivního přístupu Američanů“ by těchto cílů bylo možné dosáhnout jen těžko. Podle ekonoma studie z poslední doby ukazují, že Marshallův plán pomohl více než svou materiální pomocí tím, jaké podmínky se s ním vázaly. Ty mimo jiné přinášely podporu centristickým vládám a marginalizovaly komunistické strany, což přinášelo celkovou stabilitu politickému systému. 

Cílem Mashallova plánu byla i obnova německého výrobního sektoru, který měl pomáhat rekonstrukci celé evropské ekonomiky. Šlo o „monumentální úkol“ i proto, že letecké bombardování zanechalo miliony lidí bez přístřešku a oni tak žili převážně na venkově bez možnosti nalézt ubytování ve městech. Průmysl se tak potýkal s obrovským nedostatkem pracovní síly. Východní Německo přitom „zdědilo vysoce specializované průmyslové oblasti“, které ale byly po válce odříznuty od dodavatelů a největších trhů. Zatímco západní Německo postupně prošlo hospodářským oživením, „škody na východě přetrvávaly.“ 

To, že východní Evropa začala za západní v poválečných letech zaostávat, nebylo podle ekonoma ani tak důsledkem socialismu, jako nižších investic a celkově slabší aktivity zaměřené na rekonstrukci. A zde pak hrála roli skutečnost, že východní Evropa neměla tak flexibilní nabídku práce, která je podle řady studií považována za klíčový faktor, který vedl k rychlému poválečnému rozvoji na Západě. Během války totiž zemřelo 40 milionů lidí z východní Evropy. K tomu je třeba započítat miliony dalších, kteří utekli na Západ. Jeden milion lidí byl také deportován do Sovětského svazu. K tomu je pak nutno přičíst dlouhou řadu těch, kteří byli zmrzačeni fyzicky či psychicky. 

Například Československo a Polsko se z tohoto „demografického šoku“ podle ekonoma nezotavily až do šedesátých let. Právě nedostatek pracovní síly a zejména zdravých mladých mužů byl pak podle jeho výzkumu rozhodujícím faktorem, který stál za ekonomickým zaostáváním východního bloku v poválečných letech. „Komunismus a státem řízené hospodářství hrály svou roli, ale není to celý příběh. Počáteční podmínky měla východní Evropa také o mnoho horší než ta západní,“ uzavírá ekonom. 

(Zdroj: VoxEU)