Víkendář: Tahle středověká daň se snad již nevrátí

„V systému opakované výměny mincí jsou staré mince prohlašovány za neplatné a lidé jsou povinni vyměnit si je za nové za předem daný kurz a v předem známou dobu. Tato výměna mohla probíhat až dvakrát ročně a běžně se vyměňovaly čtyři staré mince za tři nové,“ popisují Roger Svensson a Andreas Westermark na stránkách VoxEU jeden ze středověkých způsobů zdanění obyvatelstva. Podle nich je s podivem, jak málo pozornosti je tomuto systému věnováno v době, kdy monetární politika naráží na nulové sazby a hledají se alternativní způsoby monetární stimulace.

Výše popsaná daň tak závisela jednak na uvedeném směnném poměru a také na frekvenci výměn. Šlo o „transparentní systém s plně dostupnými informacemi o datu a podmínkách výměny“. Motivací k jeho používání bylo „zdanění lidí a obchodu“ a jde o „ekvivalent zdanění držené hotovosti tak, jak jej v roce 1906 navrhoval Gesell“.

Periodická výměna mincí mohla fungovat jen na geograficky uzavřených územích, kde nebylo možné platit zahraničními mincemi. Stát musel mít peněžní monopol a kontrolu nad obchodem. V oběhu mohl být jen jeden typ mince a každá další emise musela být jasně rozlišitelná od té předchozí. Ve střední a východní Evropě docházelo na některých územích k roční či pololetní výměně. V Anglii se systém používal mezi lety 97 a 1125, ale s menší frekvencí (tři až šest let).

„Periodická výměna mincí funguje poměrně dobře v relativně málo vyspělých ekonomikách, kde je menší množství mincí v oběhu, což ulehčuje jejich výměnu. V takových oblastech také mince používalo méně skupin lidí a na méně místech. Jinak řečeno, monetizace dosahovala nízkých úrovní, a to ulehčovalo monitoring a vymáhání tohoto způsobu daně,“ píše Svensson. Obvykle tak byla používána na území měst s tím, že mince mohly být používány i za jejich hradbami.

Systém byl často nastaven tak, že výměna byla naplánována před nějakou významnou událostí či platbou roční daně s tím, že ta tudíž musela být placena v nových mincích. Monitoring prováděli směnárníci a úředníci. Ekonomové tvrdí, že systém kvůli možným pokusům o nezákonné používání starých mincí fungoval nejlépe, když „bylo zdanění dostatečně nízké a doba mezi výměnami dostatečně dlouhá“. Ceny podle vědců před výměnou rostly a po ní klesaly, což odráželo pokles peněžní nabídky.

„Empirická pozorování ukazují, že množství mincí v oběhu se ve druhé polovině třináctého století ve střední, severní a východní Evropě výrazně zvýšilo. Důvody byly dva: Zvýšila se specializace práce, tudíž bylo třeba více mincí pro obchod. K tomu začaly vlády vybírat daně v penězích a ne ve službách či naturáliích. Po růstu množství mincí v oběhu už nebylo tak lehké je periodicky měnit za nové,“ tvrdí Svensson. Vedle toho k zániku této formy zdanění přispěl rostoucí obchod mezi vzdálenějšími regiony, který podporoval používání nadnárodních mincí, jakými byly groše nebo haléře. To podkopávalo možnost udržet si měnový monopol.

Ve většině Evropy tak systém zdanění založený na periodické výměně mincí zanikl mezi lety 1290 a 1320. Namísto neustálé výměny se začaly používat mince s dlouhou životností. A „vládní autority musely využít jiný způsob zvýšení svých příjmů, jako je například snižování vnitřní hodnoty mincí tím, že v nich klesal podíl vzácných kovů“.

Zdroj: VoxEU