Tváří v tvář bezprecedentní hospodářské krizi v důsledku pandemie COVID-19 zvolili tvůrci politik v bohatých zemích přístup udělat na záchranu svých ekonomik „cokoli bude zapotřebí“. Po konfrontaci s ještě horší krizí ve zbytku světa však opakují prohlášení administrativy amerického prezidenta Herberta Hoovera z počátku Velké hospodářské krize a v zásadě říkají, že nic víc se nedá dělat. Výsledkem jsou záchranné balíčky pro vyspělé ekonomiky za biliony dolarů a drobky pro všechny ostatní.
Tragédií není jen to, že ekonomické škody v důsledku sociálního distancování budou na rozvíjejících se trzích patrně vyšší. Tragédií je i to, že vlivem enormního záchranného úsilí v bohatých zemích bude pro chudší země těžší zápasit se samotnou pandemií.
Zemím s dostatečnými úvěrovými kapacitami, například Spojeným státům, se daří získat obrovské sumy za velmi nízké úrokové sazby. Tyto prostředky ale pocházejí od investorů z rozvíjejících se trhů, kteří hledají bezpečí, a od amerických investorů, kteří likvidují svá zahraniční portfolia. Jinými slovy, část financí, o něž se Spojené státy a další vyspělé ekonomiky opírají, pochází z rozvíjejících se ekonomik s mnohem naléhavějšími finančními potřebami.
Není tedy divu, že už víc než 100 zemí oslovilo Mezinárodní měnový fond s žádostí o finanční pomoc. Finanční prostředky, jež má MMF k dispozici, ale nestačí.
Vlády G20 se proto nedávno dohodly, že 76 nejchudším zemím světa pozastaví do konce roku 2020 splátky z oficiálních bilaterálních půjček. Klíčovou skupinou, která však v plánu G20 chybí, jsou soukromí věřitelé, na něž u zemí se středními příjmy, jako je Mexiko, připadá většina státního dluhu.
Bez účasti soukromého sektoru může být každá úleva od oficiálního dluhu u středněpříjmových zemí jednoduše využita k obsluze dluhu vůči soukromým aktérům. Bylo by bezúčelné, aby oficiální sektor ulehčil dluhovou zátěž chudších zemí, jestliže to vyústí pouze v transfer ve prospěch komerčních věřitelů.
Je třeba, aby se každého pozastavení dluhové služby zúčastnili za rovných podmínek všichni soukromí věřitelé, jak kvůli základní spravedlivosti, tak kvůli zajištění dostatečného financování pro rozvíjející se ekonomiky. Jejich účast přitom nemůže být čistě dobrovolná. Pokud by byla, úleva poskytnutá zúčastněnými soukromými věřiteli by pouze dotovala ty, kdo by se nezapojili.
Historie navíc naznačuje, že odmítnout účast by mohla značná část soukromých věřitelů, zejména v době, kdy pandemie ždímá jejich vlastní bilance. Aby rozvíjející se a rozvojové ekonomiky dokázaly šok COVID-19 přestát, je nezbytné, aby se pozastavení splátek týkalo všech soukromých věřitelů.
Navrhujeme, aby multilaterální instituce jako Světová banka vytvořila pro každou zemi žádající o dočasnou dluhovou úlevu centrální úvěrový fond, který by jí umožnil ukládat pozastavené splátky úroků na nouzové financování boje s pandemií. Odloženo by po tu dobu bylo také umořování jistin, aby se odsunuly všechny dluhové platby.
Multilaterální instituce dohlížející na moratorium by sledovala fond každé země, aby se ujistila, že splátky, které by jinak mířily k věřitelům, byly použity výhradně na nouzové financování boje s COVID-19. Jakmile bude globální pandemie za námi, země by veškeré prostředky z nouzového fondu splatila.
Vnitrostátní právo v mnoha zemích obsahuje zásady umožňující kvůli naprosto nepředvídaným, nepředpokládatelným a neodvratitelným událostem pozastavit výkon smlouvy. Mezinárodní právo veřejné zase v doktríně „nezbytnosti“ uznává, že na takové mimořádné okolnosti mohou být někdy nuceny reagovat státy, i za cenu přerušení běžného výkonu úkonů vyplývajících ze smlouvy či úmluvy.
COVID-19 všechna tato kritéria splňuje. Země vážně postižené touto pandemií budou muset nasadit všechny své dostupné finanční prostředky do zápasu s ní. Tyto prostředky přitom musí získat z několika zdrojů – převedením výdajů vyčleněných na jiné účely, získáním půjček či darů od oficiálních institucí a přesměrováním peněz, které byly určeny na plánovanou dluhovou službu.
Země uskutečňující takové korekce nebudou jednat z vlastního uvážení ani volby, ale spíše ze skutečné nouze. Všichni (a země G20 především) by tento fakt měli veřejně uznat v souvislosti s doporučením dočasného pozastavení splátek bilaterálních a komerčních dluhů.
Vyskytnou se možná obavy, že moratorium zničí trh se státním dluhem. Takové obavy by však měl rozptýlit fakt, že pandemie COVID-19 je zcela mimořádná událost, a proto ji doprovází nejhlubší globální recese od Velké hospodářské krize, přísnější celosvětové omezení pohybu osob než za druhé světové války a bezprecedentní měnové a fiskální politiky ve všech vyspělých ekonomikách. Pandemie dokonce zapříčinila v době míru první odklad letních olympijských her, které se podle plánu měly uskutečnit v Tokiu během července a srpna.
Jestliže Mezinárodní olympijský výbor a Japonsko dokázaly odložit Olympiádu 2020, zvládne jistě skupina G20 zorganizovat pozastavení splátek soukromého suverénního dluhu, aby držela globální ekonomiku při životě, než nastanou lepší časy.
Autoři: Patrick Bolton je profesorem ekonomie na Imperial College London. Lee Buchheit je čestným profesorem práva na Edinburské univerzitě. Pierre-Olivier Gourinchas je profesorem ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Mitu Gulati je profesorem práva na Dukeově univerzitě. Chang-Tai Hsieh je profesorem ekonomie na Boothově fakultě podnikání Chicagské univerzity. Ugo Panizza je profesorem ekonomie a finančnictví na ženevském Graduate Institute. Beatrice Weder di Mauro je profesorkou ekonomie na ženevském Graduate Institute.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org