Washingtonský konsenzus je deset hospodářských pravidel, která roku 1989 vytvořil John Williamson. Ekonom Tim Taylor tvrdil, že během let se z něj stal výraz pro politiku, kdy lidé z Washingtonu říkali rozvíjejícím se zemím, že se mají přiklonit ke svobodným trhům. Když ji ale tyto země přijaly, zjistily, že nefunguje. Taylor pak poukazuje na novou analýzu Washingtonského konsenzu od Williama Easterlyho.
Zmíněná politika stála na následujících pilířích: Změna ve veřejných výdajích a zdanění tak, aby podporovaly růst a chudší část společnosti. Liberalizace úrokových sazeb a měnového kurzu. Liberalizace obchodu a prostředí přímých zahraničních investic. A k tomu privatizace, deregulace a správné nastavení vlastnických práv.
Taylor poukazuje na to, že daná země obvykle nepřijala všechny tyto body. A při hodnocení efektivity celkové politiky tohoto typu je také nutno brát v úvahu, že musí být funkční po určitou dobu. To jsou důvody, proč je konsenzus hodnocen často rozporuplně. Easterly se podle ekonoma moudře rozhodl tuto politiku nehodnotit, ale poukázal na některá jasná fakta.
Za prvé, podíl zemí s výrazně negativním makroekonomickým vývojem v posledních desetiletích výrazně klesl. Jde o země, které například trpí vysokou inflací či rozsáhlým černým trhem se zahraničními měnami. Následující graf ukazuje podíl zemí s extrémní inflací (mezi 20 – 40 % a nad 40 %):
Na konci osmdesátých let tedy mělo vysokou inflaci 25 – 40 % zemí a „dostat tento požár pod kontrolu bylo v té době velmi důležité“. A „i kritici Washingtonského konsenzu mohou souhlasit s tím, že vysoká inflace, černý trh a vysoké kurzové prémie na něm, negativní reálné sazby a represe obchodu byly škodlivými jevy“. Podle Easterlyho tak konsenzus minimálně pomohl eliminovat extrémní politiku a ekonomické jevy, které panovaly například v některých zemích v Latinské Americe.
Zdroj: The Conversable Economist